Svět naší (zvrácené) fantazie

Začalo to asi dva měsíce po tom, co jsem se přistěhoval do tohodle města, bytu, kde zrovna žiji, a začal pracovat, kde teď pracuju. Moje matka je bývalá kabaretní tanečnice a otec bavil ve stejném podniku hosty svými vtipy. Já už od mala vyrůstal v prostředí plném kostýmů, tance a světa, kde se lidé chovají jinak na jevišti a jinak, když spadne opona. Byl jsem spíše do matčiny rodiny a zamiloval si tanec. Cvičil jsem s mámou i s ostatními tanečnicemi. Takže když jsem tu hledal práci a narazil na tohle, byl jsem hned rozhodnut tohle místo získat.

Jeden páteční večer mi po vystoupení přišla do šatny podobná kytice jako dnes. Vůbec jsem nechápal a jako dnes, i tenkrát tam byl lístek. Bylo tam napsáno něco ve smyslu… „Pro úžasného tanečníka, který mě uchvátil na první pohled. Prosím! Přijď do boxu č.4“

Tenkrát jsem na to nijak nereagoval a nikam jsem nešel. Nějaký úchylák a bůhví, co po mě bude chtít. Nejsem tak blbý, abych si nedával pozor. Člověk nikdy neví, na jakého šílence může narazit.

Druhý den v práci se to opakovalo a stejně tak třetí. Kytice… Kartička… Pozvání do boxu č.4…

Už jsem se trochu bál, ale čtvrtý den nic a i následující týden mi do šatny žádná kytice nepřišla. Nejspíš se jednalo o někoho, kdo si chtěl zkusit zašoustat, ale po odmítnutí, jsem mu už za snahu nestál.

Ale byl tu další pátek a další kytice. To už ve mně hryzala myška zvědavosti a po celém víkendu, kdy jsem opět potřikrát dostal květiny, jsem vypadal jak prožraný ementál.

Celý týden jsem přemýšlel… O tom co píše, proč to píše… Kdo to píše?

No nakonec tu byl další pátek a já netrpělivě očekával další kytku. A ano, po představení jsem dostal krásné rudé růže se stejnou žádostí, jako vždycky… Ať se dostavím do boxu č.4…

Pomalu jsem se teda vydal onomu místu, a když už jsem stál před závěsem, myslel jsem, že to stejně vzdám, ale moje zvědavost zvítězila a já vstoupil.

V křesle seděl nějaký muž, mladý, ale věk se nedal odhadnout, protože mu polovina tváře halila červená škraboška, že vidět byli jen plné a tvarované rty. Hnědé, polodlouhé a lehce vlnité vlasy mu splývali podél obličeje. Oblečen v riflích a dokonale padnoucí bílé košili, která dávala vyniknout jeho svalnaté postavě, koukal na mě a v jedné ruce držel skleničku nějakého pití.

Překvapivě jsem se necítil nijak nervózně, naopak… cítil jsem se až překvapivě uvolněný.

„Kdo jste? A co po mě chcete?“ přešel jsem rovnou k věci. On stále mlčel, jen rukou pokynul, aby si sedl. Chvilku jsem zaváhal, no nakonec jsem si přece jen sedl. On vytáhl nějaký sešit a začal něco psát. Když skončil, odložil pero na stůl a ukázal mi popsanou stránku.

„Jsem rád, že jsi konečně přišel…“ Přečetl jsem.

„Ty nemluvíš?“ opět se chopil pera a začal psát na další stránku.

„Ne“

„A proč si teda chtěl, abych přišel, kvůli povídání to asi nebylo?“

„Myslím, že jsem ti už důvod psal… líbíš se mi…“ opět napíše.

„A to myslíš, že ti to budu věřit, nebo že ti rovnou skočím kolem krku?“ neopustím si lehce sarkastický tón hlasu.

„To ne… Jen jsem s tebou chtě strávit nějaký čas…“

„A co bych z toho měl? Stejně si nemůžem ani povídat…“ vidím skrz škrabošku, jak mu posmutnily oči. Teď se cítím trochu provinile… „Promiň, nemyslel jsem to tak zle…“ omluvím se mu. S tím on začne opět něco škrábat…

„Budeš tu dnes se mnou? Zaplatím si za tvůj čas…“ To mě namíchne.

„Já ale nejsem děvka!“ zakřičím na něj. On je ze mě v šoku, ale jen co mu to dojde, hned začne zase psát.

„Promiň, ale takhle jsem to nemyslel, i když to tak možná vyznělo… Myslel jsem to tak, že ti jen zaplatím za to, že tu budeš, aby si z toho něco měl a neztrácel čas jen tak pro nic za nic…“ napíše dlouhou větu.

„Tak možná jo, ale nechápu, k čemu ti to bude…“

„Jen chci být s tebou a poslouchat tě…“

„To tu budeš jen sedět a poslouchat moje klábosení?“

Na to už nic neřekl, jen pokýval hlavou a vyčkával, až začnu povídat.

„Dobře… ale pro začátek… Jak se jmenuješ?“

„Neřeknu, říkej mi, jak chceš…“

„Doufám, že ses dnes měl dobře?“ optám se jako vždy a jako vždy mi kladně pokýve hlavou. Usměju se, vůbec nic se nezměnilo, za ty tři měsíce, co se takhle spolu každý pátek scházíme. Dřív jsme si jen povídali, resp. já povídal a on poslouchal a sem tam něco napsal. Nakonec jsem mu začal i soukromě tancovat a plánované peníze si už neberu… Vlastně jsem si je vzal asi jen dvakrát. Můj postoj k němu se změnil velmi rychle, už sem nechodím, pro peníze, už to neberu jako přivýdělek… S tímhle člověkem se cítím strašně příjemně a každý týden se těším na naše střetnutí… Zamiloval jsem do tohodle muže „bez tváře“

Odložím si svůj župánek a sednu si naproti němu. Rozhodl jsem se, chci postoupit v tomto „vztahu“ nebo jak to nazvat a taky se více dozvědět o člověku před sebou.

„Prosím tě, chci se zeptat… Jsi němý od mala?“ dlouho jsem se na tohle nechtěl zeptat, přece jen by to pro něj mohlo být nepříjemné.

„Nikdy jsem neřekl, že jsem němý…“

EH?!

Chvilku koukám na to, co napsal, jako bych nebyl schopen pochytit význam těch slov, co napsal.

„Ty nejsi němý?“

„Ne“

„Ty umíš mluvit?“ strašně logická otázky po tom, co mi napsal, že němý není.

„Jo“

„Ale vždyť, když jsem se tě tenkrát ptal, jestli mluvíš, napsal si že ne…“

„Jojo, to je pravda, však jsem tenkrát nemluvil… O tom jestli jsem němý nebo ne nepadlo ani slovo…“

„A proč si teda nepovídáme jako normální lidi? Proč celou dobu mluvím jen já a ty mlčíš jak ryba?“

„Protože jsem to tak chtěl…“ No to je mi teda odpověď…

„A teď si budem povídat už normálně?“ Doufám, že mi odpoví, no on místo toho vezme opět svůj blog…

„Ne“

No musím říct, že jsem namíchnutý doběla, si ze mě v podstatě dělá blázna -  však taky dusí svůj smích v dlani. Rozhodnu se jednat, třeba mu tím srazím hřebík a donutím jej se mnou mluvit.

Vyskočím ze svého místa, zatím co on se baví na můj účet. Obejdu stůj a stoupnu si k němu. On se víceméně uklidní a povídá se na mě. Já si mu sednu obkročmo na klín a věnuju mu polibek.

Tohle jsem toužil udělat. Políbit ty rty, které jediné znám z jeho obličeje a které se dokáží zkroutit to krásného úsměvu. Konečně je líbám a jsou skladké. Chutnají po… jahodách… po jahodovém lízátku…

On mě najednou od sebe odstrčí a drží mě za ramena. Kouká na mě lehce překvapený a možná naštvaný.

„Co je? Přece se ti líbím, ne? Po tomhle bys měl toužit…“ a opět se skloním, abych spojil naše rty. No tentokrát se do polibku přidá a dokonce převezme otěže. Rukou mi vpluje do vlasů a natočí si mě tak, aby se náš polibek ještě prohloubil. Já se naopak opřel o jeho silná ramena a nechal jej, ať mi plní ústa.

Bylo to opojné a mým tělem projela vlna vzrušením… Ani jsem si neuvědomil, co dělám, ale moje ruce samovolně sklouzly na jeho hruď a daly se do rozepínání jeho košile. První knoflíček… druhý knoflíček… třetí… To stačilo, aby se jeho hruď odhalila a já mohl prstíky prozkoumat ten dokonalý kousek těla.

No zničehonic je náš polibek opět přerušen… On mě opět drží za ramena, hlavu skloněnou a jasně můžu slyšet, jak zhluboka oddechuje. Pak mě sundá ze svého klína, a aniž by se na mě podíval, si začne zapínat košili.

„Promiň,“ promluví sotva slyšitelně a vyřítí se pryč.

Já sedím pořád na svém místě a nic nechápu, nějak si ani neuvědomuju, že na mě vlastně promluvil. Vždyť to bylo pěkné, ne? Tak proč to musel přerušit? Proč tak zmizel? A proč se vůbec omlouval?