Svět naší (zvrácené) fantazie

Zazvoní budík, rychle jej stopnu a čile vyskočím z postele. Někomu vstávání dělá problémy, ale mě ne. Aby ne, když vstávám ve tři odpoledne. A nejen to… Dnes jdu do práce, a protože je pátek, tak se těším ještě víc.

Do školy nechodím, tak mám na programu vždycky jen práci. Ustelu postel, porovnám plyšáky a jdu do kuchyně pojíst. Z ledničky vytáhnu jogurt, moje polička je jich plná. Ledničku a vlastně celý byt sdílím s dalšími třemi spolubydlícími, a tak každý má jasně určené místo pro svoje věci.

Ještě si ohřeju mléku, a jakmile je hotovo, tak si udělám parádní kakao. Najednou zarachotí klíče v zámku a mě je jasný, že je to některý ze spolubydlících. Netrvá dlouho a do kuchyně vejde Andy, nejstarší z celého bytu, je mu 24 a brzo bude končit na vysoké - studuje literaturu – a v puse cumle lízátko. Dál tu ještě přebývá Peter, kterému je 21 a studuje něco s biologií, tomu fakt nerozumím, a pak ještě Sasha, ten už chodí do práce, dělá někde na úřadě, ale školu si dodělává dálkově.

„Ahojky Andy, ze školy?“ zeptám se zvesela. Dnes mi nikdo nemůže zkazit náladu.

„Ahoj Viky,“ vytáhne lízátko z pusy, aby mu bylo lépe rozumět, „Jojo… ze školy. Ty zas do práce?“

„Jop, právě jím, ale ještě mám dost času, tak trochu poklidím a tak,“ vyškrábu zbytek jogurtu a kelímek hodím do koše. Už je plný, budu s ní muset jít, stejně tuším, že jsem s ním na řadě já.

„Tomuhle říkáš jídlo? To je jen svačinka, měl bys jíst víc, vždyť seš jak lunt, na to kolik ti je. Musíš víc papat, abys ještě vyrostl,“ začne mě kárat a já raději sklopím zrak. Přece nemůžu za to, jak vypadám. Sice jen mi dvacet, ale když se mě každý zeptá na věk a já mu pravdivě odpovím, tak mi nikdo nevěří a já se musím obhajovat občankou. Holt někdo je ve čtrnácti chlap jak hora a jiný, například já, vypadám i v tomhle věku, že navštěvuju základní školu.

„Já vím, ale mám jogurty rád,“ zamumlu naštvaně pro sebe.

„Však já vím,“ usměje se na mě, „Jen říkám, že víc jídla by ti neuškodilo.“ A sám se pustí do jídla. Špagety s nějakou omáčkou a sýrem.

„Jasně,“  protočím tragikomicky očima. Andy se jen zasměje.

„Tak upaluj, ty prcku.“

Už se nadechuju, že mu na to něco řeknu, ale jen naprázdno otevřu a zase ji zavřu. Raději už nic neřeknu, nebo debatou o jogurtu strávíme celý den.

Zavřu se u sebe v pokoji a začnu si uklízet. Není to nějaký bordel, ale je to dokonalý systém uložení věcí, kterému rozumím jen já. Ale i ten se musí jednou za čas pročistit. Posbírám po pokoji špinavé ponožky a další prádlo. V kuchyni na stůl dám hromadu špinavého nádobí, divím se, že klukům nic nechybělo, otevřu okna a pořádně vyvětrám. V akvárku nakrmím tu poslední rybičku, co mi z těch pěti přežila, zaliju i poslední kytku, která se mi tu zatím drží. Dojdu si pro vysavač a nejdřív všude pořádně vysaju, hlavně ten menší kobereček uprostřed pokoje a potom se dám do vytírání podlahy. Dokonce někde najdu i leštěnku a tak se mi podaří zlikvidovat i nánosy prachu. Jako poslední umyju nádobí a do pračky dám prádlo na vyprání.

Trošku unaveně se svalím na pohovku v mém pokoji a pustím si malou televizku, co tu mám. Nečekal jsem, že mi to bude trvat tak dlouho a že se u toho tak naběhám. Teď bych si nejraději zase lehl, ale nemůžu, musím do práce. Kouknu na hodiny, mám ještě asi dvě hodinky, tak se aspoň natáhnu, ale pro jistotu si dám budík, abych nezaspal.

Opravdu… dělat velkej úklid zrovna když mám jít do práce, asi nebyl nejlepší nápad. Po dvou hodinkách spánku jsem ještě unavenější, než když jsem usnul… Ale na druhou stranu… Dnes se do práce těším, z jednoho prostého důvodu…

No moje chystání do práce trvalo déle, než jsem čekal, a tak jsem musel na bus do práce běžet. Přiběhl jsem na poslední chvíli a pěkně schvácený. Svalil jsem se na sedačku a snažil se vydýchat a opět popadnout dech.

Do baru jsem vpadl jako velká vody, div nesmetl u dveří chudáka Mickyho.

„Sorry,“ křikl jsem a rychle mířil do šatny. Ještě se musíme dnes s klukama domluvit, jaké taneční číslo předvedem. Máme jich asi deset s pevně danými tanečními kroky a dalších deset jsou čisté improvizace.

Když vejdu do šatny tak Josh i Chris už tu jsou a něčemu se společně smějí, přičemž Chris sedí u zrcadla a snaží se o dodělání make-upu a za zády, opřený o jeho ramena, mu stojí Josh. Mám z nich radost. Od té doby, co se dali dohromady, nám to v triu klape mnohem líp a samotný Chris se úplně změnil. Ano, na podiu je to stále Ledový princ, ale myslím, že to je už jen proto, aby na něj nešahali jiní krom Joshe. Jinak je mnohem přátelštější, začal si povídat jak s námi, tak i s ostatními kluky v baru a můžu přísahat, že už si o něm nikdo nemyslí, že je to jen kostka ledu. Sice nám stále neřekl svůj příběh, ten zná nejspíš jen Josh, ale nevadí…

„Čemu se smějete?“ a začnu pomalu s vyslíkáním.

„Ale ničemu,“ odpoví unizono. Musím se nad tím usmát. No nakonec se začnem bavit o tom, co budem dnes tančit a když se domluvíme, tak jsem vyslán za naším zvukařem, abych mu nahlásil, kterou nahrávku nám má pak pustit.

Pak se vrátím, abych se konečně převlékl a udělal make-up. Obleču si bílou kraťounkou vestičku, bílé kraťásky s králičím ocáskem, bílé samodržící punčošky s krajkovým lemem, bílé lolita botky na podpatku a kolem krku si uvážu růžovou kravatu. Svoje polodlouhé blond vlásky s černými odrosty si sepnu do ledabyle vypadajícího copu a pár pramenů nechám splývat podél obličeje. Teď už jen správně naaranžovat králičí uši a tohle by bylo hotovo. Jedno ucho nechám stát a druhé rozkošně sklopím.

Oči zvýrazním jednoduchou černou linkou, nalepím řasy a zvýrazním je řasenkou. Líčka jen jemně přetřu stříbřitým pudrem a na rty nanesu jen trochu bezbarvého lesku. Umyju si ruce a jako poslední součást svého kostýmu si na ruce navléknu růžovoučké rukavičky, sahající jen po zápěstí.

Podívám se do zrcadla a z té roztomilosti, co ze mě čiší, se na sebe začnu culit jako blbeček a dělat nejrůznější ksichtíky.

„Viki, už ses zase vrátil do školky?“ popíchne mě Chris. Naštvaně se na něj kouknu a nafouknu tvářičky. No Chris se začne smát.

„To bylo teda dospělácké.“ Musím se začít smát a Chris se ke mně přidá.

Když se dostatečně vysmějeme, tak já si sednu na naši pohovku a Chris pokračuje v dokončování svého líčení. V naší trojce jsem já ten roztomilý, Chris, jak už bylo řečeno, je Ledový princ a Josh… to je prostě náš drsný rebel.

Všichni tři jsme schovaní v zákulisí a čekáme, až dohraje taneční hudba, tanečníci se posadí zpět na svá místa a my budem moct nastoupit. Což se stane za nějaké dvě minuty. Za hlasitého potlesku a obdivného hvízdání publika vyjdeme na podium.

„Teda dnes bylo opět nacpáno,“ vydechne unaveně Chris, když si sedá k zrcadlu, po tom, co se vrátíme z vystoupení. Já musím souhlasit a svalím se na pohovku a natáhnu se. Dnes byl bar naplněn, div nepraskl, a proto jsme byli na podiu skoro dvojnásobnou dobu, protože žádali přídavky. Nezávidím Danovi, ten se snad z toho podia ani nedostane.

Natáhnu se po láhvi s vodou a pořádně doplním tekutiny, že vypiju skoro celý litr. Chris se mezitím začne odličovat, hned na to vejde do šatny i Josh, který se naopak začne vyslékat, že zabere jako první sprchu.

„Ty se nepřevlékáš?“ zeptá se mě Chris, když už odlíčený vstane od zrcadla a začne se též vyslékat.

„Ne-e,“ usměju se a zvednu se z gauče a pohodlně si sednu.

„No jo,“ pozvedne vědoucně obočí, „Dnes je vlastně pátek, že?“

„Jop,“ usměju se a už hypnotizuju dveře. Chris se usměje a nahý, s ručníkem v ruce, zamíří do sprchy za Joshem.

Za chvilku se ozve zaklepání a dovnitř vejde poslíček.

„Dobrý večer,“ ve tváři trochu zčervená, přece jen jsem ještě stále ve svém kostýmu, „Mám tu květiny pro… Králíčka? To jste vy?“ Přikývnu, vyskočím ze sedačky a přejdu k němu. Podepíšu mu jeho papíry a on mi na oplátku předá krásnou kytici.

Jsou to bílé a modré růže a je jich… dva…osum… čtrnáct… jejich celkem dvacet. Vytáhnu malou kartičku zastrčenou mezi květy a jako vždy je napsán jen krátký vzkaz.

„Čekám na Tebe… Box č.4…“

Na tváři se mi rozlije úsměv a já přičichnu ke kytici. Potom zamířím ke skříni a vezmu jednu vázu, napustím do ní vodu a pak ji i s kytkou postavím na stolek u zrcadla. U něj se zběžně zkontroluju, a když usoudím, že mi to stále sluší, hodím na sebe župan a zamířím do patra, kde se nachází boxíky, kde návštěvníci mohou najít trochu toho soukromí.

Vyjdu schody a ocitnu se v podlouhé a úzké uličce. Na jedné straně jsou na stěně malá světýlka a na té druhé jsou červené závěsy. Celkem je tu šest takových soukromých posezení a je to opravdu luxus. Kulatý stůl, sedačka do půlkruhu, ale hlavní je to soukromý.

Dojdu ke čtvrtému závěsu a pomalu odhrnu závěs a vklouznu dovnitř.

„Dobrý večer,“ pozdravím osobu, která tu již sedí. On mi jen pokyne hlavou, jako obvykle. Nikdy nemluví… ale mě to nevadí…