Svět naší (zvrácené) fantazie

Sleduju jeho vystoupení a nestačím se divit, čeho všeho je schopný. Žasnu nad jeho odvahou i talentem. Tohle není druh podniku, který vyhledávám, ale moje tíživá, dalo by se říct přímo krizová situace, mě přivedla sem a já se dívám na vystoupení jednoho z nejlepších striptérů v tomto městě – Cherry.

Jsem 20letý mladík, který měl toho času šťastně a bezstarostně chodit na vysokou školu a užívat si požitků, jež vám tato instituce přináší, stejně jako status studenta. Avšak díky homofobnímu přístupu mých rodičů, jsem byl nucen odejít z domu a momentálně moje priority nepatří studentský večírek, či vysedávání na přednáškách, ale hledání nějaké obživy, abych si mohl dovolit platit nájem a nebyl o hladu.

Vzhledem k mému vzdělání, které představuje maturita na gymnáziu, a k mým v podstatě nulovým zkušenostem, jsem byl snad na všech místech, kde jsem se ptal na práci, odmítnut. Proto jsem skončil zde, rozhlídnu se po prostorném baru. Velké podium a molo s několika tyčemi, velký taneční parket, spousta stolů, některé s obyčejnými židlemi a pár o něco luxusnějších s polstrovanými sedačkami, několik vysokých stolků s barovými židličkami a několik stolů, jen tak na stání. Jeden obrovský bar, za nímž se ohání flaškami a sklenicemi snad pět, možná šest, číšníků.

Hudba utichne a taneční - a striptýzová – hvězda tohoto podniku odchází za bouřlivého potlesku obecenstva. Taky se přidám, proč ne, když si to zaslouží…

Začne hrát taneční hudba a parket se zaplní tančícími… ehmmm… muži…. ženskou tady opravdu nenajdete a stejně by o ni ani nebyl zájem. Zbytek, co se neodebral na parket, zamířil buďto k baru anebo odchází.

Rozhodnu se konečně jednat, nepřišel jsem se sem bavit jako zákazník, ale chci tu sehnat nějakou práci. Rozejdu se taktéž k baru a čekám, kdy přijdu na řadu.

„Dobrý večer, copak to bude?“ zeptá se mě jeden z číšníků.

„Děkuju, nic nechci, jen se chci zeptat, kde máte nějaké šéfa?“

„Pročpak to chceš vědět?“ nevím, kdy jsme přešli z vykání na tykání, ale rozhodnu se to přejít.

„Sháním práci, a tak jsem se chtěl přeptat, jestli někoho nehledáte,“ odpovím popravdě a on se mě přeměří nedůvěřivým pohledem.

„Fajn, tady zajdi dozadu, je tam schodiště a po něm nahoru, tam je kancelář šéfika, kdyžtak řekni, že tě poslal Micky,“ ukáže rukou kamsi do chodby a už se mi dále nevěnuje. Ještě křiknu ´děkuju´ a už jdu hledat onu kancelář.

Schodiště najdu hned, asi proto, že je tu jen jedno. Výjdu po něm nahoru a zaklepu na zavřené dveře. Ozve se jen zakřičení ´Dále´ a tak chytnu za kliku a vejdu. Ocitnu se v celkem prostorné místnosti, nijak extra zařízené, nábytek je tu vlastně jak takový, aby plnil funkci kanceláře, tudíž několik skříněk, poličky a v neposlední řadě velký psací stůl. Za ním seděl muž ve středních letech, řekl něco po třicítce, a s někým velmi horlivě diskutoval po telefonu. Když jsem přišel, zvedl ke mně svůj zrak s koukl na mě zpoza úzkých brýlí, potom si přehodil sluchátko telefonu k druhému uchu a zatím co si ho přidržoval ramenem, začal něco hledat mezi hromadou papíru, která se mu válela po stole. Nervózně jsem přešlapoval na místě, nevěděl jsem, jestli si sednout do jediného volného křesla, co tu bylo, stát na místě anebo raději odejít a nechat ho o samotě. Z mého přemýšlení o mé momentální situaci mě probralo silné prásknutí sluchátka telefonu a hlasitý povzdech.

Podívám se opět na majitele tohoto baru, sedí opřený v křesle, v jedné ruce drží brýle a tou druhou si mne kořen nosu a má zavřené oči. Trochu si odkašlu, abych na sebe upoutal pozornost, což se hned podaří a on se na mě opět kouká zpod nízko nasazených brýlí.

„Kdopak jste a co potřebujete,“ zeptá se mě hlubokým, ale melodickým hlasem.

„Promiňte, že ruším, poslal mě sem Micky. Hledám práci a přišel jsem se zeptat, jestli někoho nehledáte?“ jdu přímo k věci, nemá cenu chodit kolem horké kaše. On si opět sundá brýle a sjede mě pohledem od shora dolů, je mi to nepříjemný a v duchu se musím pod tím zkoumavým pohledem otřást.

„A co za práci by sis představoval?“ zeptá se mě a já si nemůžu všimnout pobaveného tónu v jeho hlase.

„Cokoliv!“ vyhrnu rychle. „Jsem přizpůsobivý a rychle se učím,“ ani nepřemýšlím, jak divně tyhle slova zní. To si uvědomím až po zhlédnutí úšklebku na tváři muže přede mnou. „Teda…chci říct,“ kousám se do rtu a horlivě přemejšlím, jak z toho vybruslit.

Rozesměje, prostě se sprostě začne chlámat na plnou hubu a vůbec mu nevadí, že objekt jeho zábavy je s ním v místnosti a že by ho klidně mohl zardousit. Asi jsem nasadil dosti nebezpečný výraz, protože se přestal smát, i když koutky mu cukaly stále.

„Uvidíme, co bychom s tebou mohli udělat, přijdi zítra v osm večer a zkusíme to s tebou,“ oznámí mi, „Zatím se měj a jestli bych tě mohl poprosit, až půjdeš dolů, řekni Mickymu za barem, aby se on i Dan, co nejdřív za mnou stavili. Děkuju a budu se těšit na zítřek,“ s tím si opět nasadí brýle a začte se do oné hromady papírů. Rozloučím se a zamířím k baru předat vzkaz.

„Tak co? Jak jsi dopadl?“ zeptá se mě hned Micky, jen co se objevím na baru. Podnik už je dosti vyprázdněn a tak za barem už jsou jen tři číšníci a zbytek běhá po place a sbírá špinavé sklenice, prázdné flašky, vysypává popelníky a utírá polité stoly.

„Mám se zastavit zítra, prý se uvidí, co se mnou,“ odpovím a usadím se na jednu stoličku za barem.

„Tak to je dobrý, kdyby šéf neměl o tebe zájem, vyhodil by tě rovnou,“ tohle mě potěší a dává mi to i jistou naději, „Jinak… jak se jmenuješ, můj možná budoucí kolego?“

„Oh, promiň, jsem Saimon,“ a podám mu ruku na pozdrav.

„Micky,“ a stiskne mi ruku. Páni, ten má ale stisk.

„Jo, málem bych zapomněl, šéf ti vzkazuje, že se máš ty a Dan, co nejdřív u něj zastavit,“ předám vzkaz dřív, než na to zapomenu, nehodlám způsobit ostatním problémy. Micky jen protočí panenky, a když zkontroluje plac, kde není moc zákazníků, rozloučí se se mnou a odejde dozadu.

Já se zvednu ze své židličky a odeberu se domů, abych se po dnešku lítání všude po městě, alespoň trochu prospal.

Probudím se docela pozdě, taky jsem šel spát až kolem třetí ráno a taky když jsem otevřel oči a na budíku spatři skoro dvě odpoledne, tak mě to ani moc nepřekvapilo. Líně jsem se vymotal s přikrývky a hlemýždím tempem jsem se doplazil do koupelny. Večer jsem sebou rovnou plácl do postele, takže se rozhodnu pro pořádnou ranní hygienu. Vysleču si oblečení a rovnou ho hodím do koše na prádlo. Zalezu do sprchy a nechám na sebe téct příjemně teplou vodu. Když jsem umytý a i vlasy jsou čisté, vylezu a začnu se sušit ručníkem, který následně omotám kolem pasu.

Přikradu se k umyvadlu a na kartáček si dám pastu a dám se do čištění mého chrupu. Mezitím se na sebe dívám skrze zamlžené zrcadlo, takhle je můj odraz snesitelnější, aspoň se tak nevidím. Naprosto obyčejný, polodlouhé, světle hnědé, skoro blonďaté, vlasy, modré oči, ale jestli čekáte takovou tu krásně blankytnou modř, tak vás zklamu, mě to jde spíše došeda, přičemž v tom jednom mám větší černou skvrnku, od toho, jak mě kamarád jako malého trefil kuličkovkou do oka, jsem rád, že na to oko vidím. No a vzhledem k tomu, že léto už jede na plné obrátky a sluníčko je denně na obloze, se mi na nose a trochu i tvářích objevují drobné pihy. Jak já je nesnáším!

Přestanu se zaobírat svým nenáviděným vzhledem a dokončím čištění zubů, abych je následně stejně ušpinil hrnkem kávy a namazaným rohlíkem. Kouknu na hodiny a zjistím, že do 8 mám ještě spoustu času a tak přemejšlím, co budu dělat. Nemá cenu jít hledat znova práci, stejně mě všude odmítnou a navíc, pokud po dnešku tu práci dostanu, tak by to bylo i špatně využitý čas. Proto se rozhodnu pro leháro u televize, dlouho jsem neodpočíval. Poslední dny jsem měl jen samý starosti s hledáním levného bydlení, stěhování od rodičů, hledání práce, počítání každé ušetřené koruny, aby byla utracena správným způsobem.

Pustím si televizi a najdu nějaký filmový kanál. Z pokoje si dotáhnu deku a jen v trenkách se uvelebím na gauči s dalším hrnkem kafe a balíčkem slaných tyčinek.

Rozhlédnu se kolem sebe, je tu docela šero, že bych usnul? USNUL?! Prudce se posadím a očima mžourám po hodinách na stěně. Půl sedmé. Ufff, to jsem si oddychl. Fakt nevím, jak jsem mohl usnout, ale naštěstí jsem se vzbudil včas. Vyhrabu se z deky, ani jsem netušil, že se do ní dá takhle zamotat, odskočím si na záchod a při té příležitosti se v koupelně rovnou připravím.

Zamknu byt a s jabkem v puse se vydám na druhou stranu města, kde dnes snad začnu pracovat.

Stojím před budovou a řeknu vám, vypadá to tu úplně jinak než večer, když na vás nesvítí spousta světel a poutačů, zevnitř se neline hlasitá hudba a kolem se nepotloukají přiopilé existence, či existence snažící se s vámi navázat velmi intimní vztah, nebo spíše vztah s vaší peněženkou. Sice tenhle podnik patří mezi nejlepší a ani není v žádné špinavé a zapadlé čtvrti, ale svým ´zaměřením´ prostě takové lidi láká a je logické, že se budou okolo takových míst shlukovat.

Zkusím, jestli jsou otevřené dveře, a když jo, tak vstoupím. Projdu kolem kasy, kde normálně sedí i vyhazovač, šatny, a když sejdu po třech schůdcích, už jsem na place. Vidím Mickyho, jak vytírá podlahu, a další tři lidi jak utíraj stoly a pak někoho za barem jak chystá sklenice a doplňuje zásoby pitiva.

„Ahojky, nepotřebujete pomoct?“ optám se Mickyho, když přijdu blíž. Ten trochu polekaně nadskočí, asi si mě nevšiml.

„Jééé ahojky, no můžeš, zatím nevím, kam tě má v plánu šéfík dosadit a vzhledem k tomu, že tu ted není, tak tě poprosím, abys pomohl na baru s doplňováním,“ mávne rukou tím směrem a dál si mě nevšímá a opět se věnuje podlaze.

Seznámím se s klukem za barem a potom, co mi všechno vysvětlí, a my si rozdělíme práci, jde všechno jako po másle. Musím uznat, že tu mají zavedený dokonalý řád a systém, takže už se nedivím, že i když maj narváno, tak dokonale stíhají.

Pracujem asi hodinku, když se konečně dostaví šéfík. Zamíří rovnou k Mickymu a něco mu říká, přičemž mu ukazuje nějaké papíry, Micky jen horlivě přikyvuje. Potom ho nejspíš upozorní na mě, protože stočí svůj zrak na mě a na tváři se mu rozlije něco mezi úsměvem a úšklebkem. Fakt to těžko identifikovat.

Přejde ke mně, opře se o bar a pozoruje mě, zatím co já leští poslední pivní půllitry, co zbávají.

„Vidím, že nezahalíš a hned ses zapojil do práce.“

„Tak vzhledem k tomu, že jsem tu ani nebyl, jsem se rozhodl pomoct,“ odpovím, aniž bych dal na sobě znát, jak je mi jeho upřený pohled opět nepříjemný. Položím sklenici a vezmu další.

„Teď toho nechej, kluci to už zvládnou a my si půjdem promluvit do kanceláře,“ vstane ze židle, a aniž by na mě čekal, se vydá dozadu. Odložím sklenici i s utěrkou a jdu za ním. Sednu si do křesla u stolu a čekám. Co mi řekne, zatím jen sedí a kouká na mě zpod těch svých brýlí.

„Rozhodl jsem se tě poslat na pódium,“ oznámí mi naprosto bez emocí. Místo toho já vyletím z křesla jako čertík z krabičky a moje rty se snaží zformulovat nějakou větu typu ´Co to říkáte? Zbláznil jste se?´, ale místo toho otvírám pusu jako kapr.

„Cože?“ jediné slovo, které jsem byl schopen ze sebe vydat po tom šoku.

„Slyšels, chci z tebe udělat dalšího tanečníka,“ rozpakuje mi totéž, co jsem už slyšel.

„Ale to…,“ s něčím takovým jsem nepočítal, vlastně bych to ani nechtěl dělat.

„Co bys dělal, kdyby ti řekl, že tohle je jediná práce, co pro tebe mám?“ zeptá se mě ještě s více pobaveným hlasem. Nechápavě na něj kouknu, pokud to správně chápu, tak se ještě nijak nerozhodl a to se mě teď jako testuje? Co bych měl říct? Něco takové dělat nechci, ale práci potřebuju…

Šéfovi se tahle situace očividně zamlouvá, soudě podle jeho spokojeného výrazu.

Jsem tak pohlcen svými myšlenkami, že si ani nevšimnu toho, že se zvedl ze svého křesla a přešel ke mně. Toho si všimnu až ve chvíli, kdy se opře o opěrky křesla, ve kterém sedím, a nakloní se ke mně. Nedejchám a jen nasucho polknu.

„Nebo bych tu měl ještě pro tebe tuhle práci,“ zašeptá těsně u mého obličeje, až můžu cítit jeho dech na mých rtech. Najednou to není dech, co cítím na rtech, ale přímo jeho rty a jazyk, který se snaží dobýt do mých úst. Šokem nejsem schopen nijak reagovat, ale ruka na mém stehně, pohybující se pomalu nahoru a dolů, mě vrátí zpět. Odstrčím ho od sebe a vlepím mu facku.

„Děvku nebudu dělat nikomu, kdybych chtěl dělat něco takového, neobtěžuju se s hledáním práce a stoupnu si rovnou někam na roh,“ zařvu mu do obličeje, zatím co on si mne rudou tvář a upravuje se brýle na nose. Zvednu se z křesla a chci odejít.

„Počkej,“ zastaví mě jeho hlas, nevím proč, ale zastavím se, ale neotočím se, „Promiň, jestli chceš tak tu můžeš nastoupit jako pomocná síla, uklízel bys, dělal za barem nebo v kuchyni a tak podobně,“ jeho hlas zní fakt smutně. Nejsem si jistý, když po mě vyjel, ale na druhou stranu…práci potřebuju… Po chvilce přemýšlení nakonec na jeho nabídku kývnu.

„Dobře, pokud můžeš, tak bych byl rád, kdybys tu už dneska zůstal. Samozřejmě za něj dostaneš zaplaceno.“ Neměl jsem na dnešek žádný plány a čím dřív peníze, tím líp. Už se jen domluvíme, že se zítra stavím podepsat smlouvu a potom se odeberu na plac a zeptat se kluků, s čím potřebují pomoc.

Už jsem tu skoro čtrnáct dní. Peníze i pracovní doba je skvělá, děláme od osmi, přičemž podnik otvírá v deset, a děláme tak do šesti ráno, podle toho kolik je lidí a jak dlouho nám trvá úklid. Nejčastěji lítám mezi barem a kuchyní, sem tam vyřizuju nějaký pochůzky nebo – a to mě vždycky znervózňuje – pomáhám šéfovi s papírama.

Od té doby jsme spolu moc nemluvili a veškerý náš kontakt probíhal výhradně na pracovní úrovni. Pořád nevím, jak se k němu chovat a ani co od něj očekávat, ale je mi líto, že se mnou nemá, tak přátelský vztah jako s ostatními. Dokonce jsem jediný, kdo mu vyká, i přesto, že všem vždycky hned na začátku nabídl tykání.

Zase je jeden z těch večerů, kdy s ním sedím v kanceláři, on má na sobě opět ty svoje brýle a s někým telefonuje. Přitom si poklepává tužkou do stolu, všiml jsem si, že tohle vždycky, když je nervózní a chce se uklidnit.

Tajně ho pozoruju, je mu sice třicet pět let, ale tipovali byste mu tak třicet. Celkem mě to překvapilo, když mi to Micky prozradil. Jmenuje se Tom a tento bar otevřel před nějakými pěti lety, a jen dva roky mu trvalo, aby se ve velké konkurenci dostal na špičku. Momentálně bez přítele, což s jeho vzhledem se fakt divím. Výška tak 185cm – já si se svými 170cm připadám jak trpaslík, krátké tmavě hnědé vlasy a ofina věčně mu padající do čela, čokoládové oči, které se na vás věčně dívaj zpod těch úzkých brýlí.

Ani nevím, že se na něj dívám pěkně dlouho, div mi od pusy neteče slina, když uslyším lehké odkašlání, které mě probudí z mého snění, či jak to nazvat. Setkám se s šéfovým pohledem a přistiženě uhnu pohledem. Ano, přiznávám se, jako chlap se mi líbí, ale to neznamená, že mu jen tak zapomenu, jak se zachoval. A navíc…on nevypadá, že by měl o mě nějaký zájem…vlastně se ani nedivím…

„Dík, Saimone, to bude pro dnešek všechno, můžeš jít na plac,“ ukončí to, ale i tak zůstává zahlouben do papírů.

„Uhm,“ odložím papíry a sejdu dolů, je něco po třetí ráno a v baru už skoro nikdo není, jen pár vytrvalců se ještě drží. Micky mou pomoc nepotřebuje a tak zajdu do kuchyně, kde už taky v podstatě padla, takže se posadím na chodbu na jednu z beden u skladu a čekám, až se začne zavírat, což by mohlo být tak za hodinku.

Tak jsme začali zavírat dokonce dřív a je to je dobře, protože ještě chvilku a už bych na té bedně usl. Pomáhám utírat stoly, a když mám hotovo, jdu do kuchyně povyhazovat odpadky. Dnes máme uklizeno celkem rychle, ale to je tím, že kluci začali uklízet ještě před zavíračkou. Už se chystáme k odchodu, když jdu po chodbě a všimnu si, že u šéfa se ještě svítí, zaváhám… To ještě pracuje?

„Saimone? Kde jsi? Pojď už!“ křičí na mě kluci zepředu.

„Běžte napřed a zamkněte, já se ještě podívám za šéfem, jestli nepotřebuje pomoc,“ odpovím jim.

„Jasně!“ křiknou nazpět a pak už jen slyším zamykání dveří.

Vyjdu schody a zaklepu, vejdu a vidím, že pořád sedí za velkou hromadou lejster.

„Co potřebuješ Saimone?“ zeptá se, když zběžně vzhlédne od papírů, aby zjistil, kdo přišel.

„No…já jen, že jsme právě zavřeli a přišel jsem se zeptat, jestli nepotřebujete s něčím pomoct?“

„To je v pořádku, můžeš jít, já to zvládnu,“ odbyde mě.

„To vidím, ta hromada se vám spíš zvětšuje, než zmenšuje,“ odporuju mu a už si to mířím k jeho stolu, abych si vzal nějaké papíry.

„Řekl jsem, že můžeš jít!“ zvýší na mě hlas, což mě celkem dost překvapí. Stojím u jeho stolu, v ruce nějaký papír, a jen na něj koukám, jak podrážděně na ně reaguje. Tohle bylo poprvé, co jsem ho slyšel slyšel křičet.

„Ale já…“ co vlastně já?

„Sakra!!!“ Zařval o poznání víc a já leknutím povyskočil a couvl o dva kroky vzad. A následně…PRÁSK!...šílená ráda do stolu. Tak silně do něj udeřil pěstí, už jsem myslel, že se sesype. Polekaně heknu. Teď mi fakt nahání hrůzu.

„Copak to nechápeš?“ zvedne se od stolu a přejde ke mně, tyčí se nade mnou jako hora a já se strachy neodvažuju ani pohnout. Zřejmě jsem musel nahodit nějaký výraz podobný ublíženému a ustrašenému zvířátku, protože jeho doposud kamenný výraz změkl.

„Bojíš se mě?“ zeptá se mě a já můžu vidět, že případná kladná odpověď, by mu byla líto. Zakroutím záporně hlavou a já můžu vidět tu úlevu v jeho tváři. Pohladí mě po tváři, překvapí mě, ale nechám ho.

„Pochop, když tě mám u sebe, tak se bojím, že se neudržím a ublížím ti…jako posledně,“ ještě jednou přejede po mé tváři a potom se odtáhne. Vrátí se zpět do svého křesla a začne se opět přehrabovat tou záplavou lejster.

„Tak prosím běž, jinak ze sebe nemůžu ručit…“

Nějakou chvíli se můj mozek snaží zpracovat přijatou informaci, a když ji konečně zpracuje, nemůže jí uvěřit. Koukám na muže před sebou a během vteřiny se rozhodnu. Najednou jsem u něho, otáčím si jeho obličej o sobě a přisaju se mu na ústa. Nechápu, kde se ve mně vzala ta odvaha. To, že jsem gay, jsem si přiznal už dávno, proto mě taky moji ´milující´ rodiče vyhodili, ale moje sexuální zkušenosti se rovnají nule. Proto teď žasnu sám nad sebou…

Ale Tom se nijak nezapojil, když se to už rozhodnu vzdát a pomalu se odlepuju od jeho plných rtů, zničehonic si mě přitáhne znovu do polibku. Do polibku mnohem odvážnějšího a vášnivějšího než byl ten můj. Jednou rukou mi vpluje do vlasu a pomalým tahem k sobě mě donutí si mu sednout na klín. Neodporuju, uvědomuju si, že to chci. Za těch čtrnáct dní se můj postoj k němu změnil. Obkročmo mu sedím na klíně a nesměle se mu opřu o ramena. Nepřestává mě líbat, i když vzduchu už je pomálu. Konečně se naše rty oddělí a já můžu konečně dostat do plic tolik potřebný kyslík.

Tom se pohodlně opře a mlsně si mě prohlíží. Teď už mi ten jeho pohled není tak nepříjemný, ba naopak…tenhle se mi hodně líbí, ale i tak mě uvádí do rozpaků.

„Tohle bych od tebe nečekal,“ promluví po tom, co ho přestalo bavit jen mě sledovat, „Bavíš se na můj účet nebo něco ode mě potřebuješ jako od šéfa?“

Tak tohle si o mně myslí? Tak tahle mě vidí? Jako kluka, co šuká z nudy anebo se šéfy, aby měl výhodu? Chce se mi plakat, takové ponížení.

„Idiote!“ zařvu a přitom ho pěstí bouchnu do hrudi, i když myslím, že se silou, kterou jsem do toho vůbec nedal, mu to nic neudělalo. Zvedám se z jeho klína, ale on si mě přitáhne zpět k sobě a začne mě znovu líbat. Snažím se mu bránit, ale moje paže ztratili záhadným způsobem veškerou sílu. Konečně se ode mě odlepí a začne mi z tváří stírat slzy, o nichž jsem nevěděl, že si vůbec našli cestu ven.

„Tak jak to tedy je?“ zeptá se mě s nadějí v hlase. Podívám se na něj, ale přes slzy ho sotva vidím.

„J-já…já…“ vůbec nevím, co říct. Svěsím hlavu, nedokážu se mu dívat do těch jeho očí.

„Sakra, tohle mi děláš schválně, že?“ Nechápu, co tím myslím, ale během chvilky, jsou veškeré papíry ze stolu smeteny dolů a já se ocitnu ve vzduchu, abych se následně objevil na stole, kde ještě před chvílí byla ona hromada. Sedím na stole a mezi nohy mi stojí vklíněný Tom a kouká na mě ze své výšky. Opět uvězní moje rty v hlubokém polibku, nestačím nic namítat a myslím, že ani nechci. Cítím, jak mě pomalu tlačí na stůl, abych si lehl, a když se tak stane, přeruší polibek jen proto, aby se přesunul na můj krk. Musím tiše vzdychnout, když po něm přejede jazykem od klíční kosti až k uchu, u kterého se zastaví a taky mu věnuje pozornost v podobně jemného žužlání a občasného kousnutí.

Opět se vrátí k mým rtům a já cítím, jak mi pomalu vyhrnuje tričko, chci něco namítnout, ale jeho rty na těch mých mi to znemožňují, a když už konečně můžu něco říct, protože spojení bylo přerušeno, tak to bylo jen z důvodu mi sundat ono triko a opět se mi přisát na rty.

Jeho ruce se daly na průzkum nově odhalené části těla, jedna si to zamířila k mojí bradavce a začala ji mnout mezi prsty, opět jsem se neubránil vzdechnutí. Zaznamenal jsem, jak se Tom usmál do polibku. Potom moje rty opustil, aby se mohl věnovat mojí druhé bradavce, párkrát ji jen tak olízl, než ji vsál do úst a začal ji laskat jazykem, jemně kousat, tahat zoubkama a sát.

Pro mě to bylo tolik nových a dosud nepoznaných pocitů, že jsem myslel, že se z toho zblázním. Bylo poznat, že Tom má už bohaté zkušenosti a ví, co dělat, aby mě dostal do nálady a aby se mi to líbilo. Ale nebyl čas přemýšlet nad takovými věcmi, protože mi začal sundávat kalhoty a já se začal bát. Je mi jasný, k čemu se tu schyluje, a proto se bojím… Přece jen jsem to ještě s nikým nedělal…

„Tome, prosím, přestaň,“ snažím se ho zastavit v sundávání mých džínů. Přestane a nechápavě se na mě podívá.

„Proč? Já myslel, že to chceš.“

„Chci, když… já… ale nikdy…,“ kousnu se nervózně do rtu. Tohle je fakt trapný ve dvaceti říkat, nemyslíte? Naštěstí jsem nemusel pokračovat, protože Tom je velice bystrý a zbytku se dovtípil sám.

„Neboj,“ zašeptal těsně u mých rtů, než si je ukradl do dalšího polibku.

Obratně mi rozepl kalhoty a během chvilky byli s i boxerkama na podlaze. Upustil od laskání mého těla a zálibně si mě prohlížel, cítil jsem, jak se mi krev žene do tváří, a tipoval bych, že v tento moment by rajče vedle mě vypadalo jako bledule. On se jen pousmál nad mými rozpaky a jal se uspokojování mého údu.

Byl to nepopsatelný pocit, to když jsem se vnořil do těch vlhkých a horkých úst. Poprvé, co jsem zažil něco tak intenzivního. Sál mě, sem tam mi jen olízl špičku žaludu a potom zase přejížděl zoubkama po celé délce, aby pak celou délku olízl a já se následně ocitl opět uvnitř jeho úst.

Nesouhlasně jsem zamručil, když mě ono teplo opustilo, odpovědí mi bylo jen pobavené uchechtnutí. Tom mi podebral nohy v kolenou, čímž se mu naskytl výhled na můj zadeček, hlavně na můj otvůrek. Neodvažoval jsem se otevřít oči, protože bych se asi musel hanbou propadnout. Tom tohle ale nijak neřešil. Opět jsem cítil jeho jazyk na mém penisu, jak se přesouvá níž na moje varlata, které několikrát podebral a celé olízl, neodpustil si sem tam menší kousnutí či ožužlání. Pak se jazykem dostal až k mému otvůrku, nečekal jsem, že to bude až tak citlivé místečko, ale když po něm přejel jazykem a následně na něj jemně zatlačil, slastí jsem se prohnul v zádech.

„Tome…,“ zavzdychal jsem vzrušeně jeho jméno. Reakcí mi bylo pouze jemné kousnutí do stehna a následné vrácení k činnosti, kterou dělal předtím.

Najednou si nahodil moje nohy na ramena, nevěděl jsem, co se děje, dokud opět nepohltil můj penis a na otvůrek se nezačal tlačit jeden jeho prst. Polekal jsem se a stáhl se, čímž jsem mu to o dost ztížil, ale Tom se nehodlal vzdát, stále zpracovával mou chloubu za účelem odvést mou pozornost, zatím co se tlačil dovnitř.

Jeho taktika byla úspěšná a já v sobě měl už jeden prst a dokonce jsem ho vděčně přijímal, neboť se občas otřel o jedno místečko v mém těle a to jsem pak měl pocit, že mnou projel elektrický náboj. Netrvalo dlouho a už se do mě tlačil druhý prst, opět jsem cítil nepříjemný pocit, ale nebylo to tak strašný jako poprvé, zvyknul jsem si mnohem rychleji.

Byl jsem rád, že Tom na mě nespěchal, vždycky počkal, než jsem si zvykl a až potom začal pohybovat prsty. Když jsem už bez problému přijímal dva prsty, najednou z mých útrob zmizely. To se mi nelíbilo, ta plnost se mi začala zamlouvat, ale netrvalo dlouho a do mě se rvalo něco většího, Tomův penis.

Myslel jsem, že si mě připravil, ale spletl jsem se. Na něco tak velkého a objemného se nedalo připavit.

„Bolí to,“ zašeptám plačtivě, doufajíc, že přestane. Tom se zastaví a skloním se ke mně.

„Pšššt, to bude dobré, jen se uvolni,“ a políbí mě na rty.

Jemu se to řekne, uvolnit, ale jak, když jediné, co vnímám, je nehorázná bolet v mém konečníku? Přesto se snažím, dokonce i Tom se snaží odvést mou pozornost tím, že začne zpracovávat mou chloubu. Poslední pohyb a nehorázně ostrá bolest. Soudím, že Tom je ve mně nadoraz. Opět další slzy. Tom už nic neříká, jen se nehýbe a skloní se ke mně, aby mi věnoval několik něžných a utěšujících polibků. Obejmu ho kolek krku a polibky mu nesměle opětuji. Jeho ruce mě hladí po celém těle, snažíc se tak přebít tu bolest a mě uchlácholit. Zkusí se ve mně pohnout, ale když se mi na obličeji rozlije další bolestná grimasa, zastaví se. Opět mi podebere nohy v kolenou a lehce na ně zatlačí, tím na něj víc vyšpulím zadeček, a když se zkusí znovu pohnout, zjistím, že se tím změnil i úhel přírazu, už to tak nebolí.

Tom, když nevidí žádné známky bolesti, začne pomalu a pravidelně přirážet a já po chvíli musím chtě nechtě slastně vzdychat. Sice mě to trochu bolí, ale s tím pocitem vzrušení se to nedá srovnat. Cítím, jak můj penis začíná pulzovat čím dál víc, a já si uvědomuju, že jsem se dostal do stavu, kdy si přeju co nejrychlejší konec a zároveň být takto mučen až dokonce života.

Tomovi přírazy jsou čím dál rychlejší a důraznější, a když po chvíli vezme do ruky i můj úd a začne ho třít, tak je toho na mě už moc.

„T-Tome…já už…“ nestihl jsem to dopovědět a už jsem se prohýbal v zádech, aby se následně na mém bříšku a Tomových prstech rozlila mléčná tekutina. Poslední dva přírazy a i Tom se přestal hýbat, podívám se mu do obličeje. Má zavřené oči a obličej se mu začíná uvolňovat, díky prožitému orgasmu. Otevře oči a naše pohledy se střetnou. Usměje se na mě a skloní se, aby mi věnoval jeden něžný polibek.

„Seš roztomilej, s těma červenýma tvářičkama a pihama.“ Týjo, on si ze mě ještě bude dělat srandu! Uraženě našpulím pusu a založím si ruce na hrudi. Tom se jen hlasitě zasměje, přičemž stále zůstává ve mně.

„Ještě řekni, že se ti to nelíbilo,“ s tím mi začne roztírat moje sperma po bříšku, jakožto důkaz toho, že se mi to líbilo.

„Líbilo, ale opravdu jsem si nepředstavoval svoje poprvé na kancelářském stole,“ hodím na něj další ublížený pohled a lepnu ho po ruce, aby konečně s tím přestal, nemusím to mít všude. Teď on hodí po mě ublížený pohled, ale hned na to mi vlepí jednu rychlou pusu a začne ze mě pomalu vyklouzávat. Bolí to jak čert. Tom se natáhne na boxík papírových kapesníčků a začne mě pečlivě a opatrně otírat. Když je hotov, pomůže mi se obléct, potom upraví sebe a sedne si do křesla s tím, že si mě přitáhl na klín. Opatrně se u něj uvelebím, tak aby mě nebolel zadek. Cítím jeho vůni, jeho teplo, i jeho ruku, jež mě hladí po zádech.

Jsem unavený a tohle mě uspává. Ještě v polospánku postřehnu, jak mě vzal do náruče, slyšel jsem startování auta a následně jemný polštář pod mnou hlavou, teplou deku až u krku a zezadu natisknuté tělo, poskytující mi více tepla, než ona deka.

„Dobrou noc Saimone.“

Dobrou noc, Tome….