Svět naší (zvrácené) fantazie

Vyjdu ze svého malého kamrlíku, který je tvořen pouze malým pokojem a ještě menším kuchyňským koutem, záchod a koupelna je společná pro celé patro. Holt obyčejná ubytovna a ne nějaký Hilton. Na chodbě se potkám a pozdravím s několika sousedy, dole na recepci pozdravím postarší paní majitelku a zamířím do práce. Nemám to daleko, jen dva bloky, tak jsem tam za patnáct minut.

Sejdu po schodech a vejdu do pootevřených dveří. Micky se už obratně ohání smetákem a uklízí celý bar, dokonce vidím Lennyho, který se vrátil z nemocnice a začal opět pracovat, jak si u pultíku chystá hudbu na dnešní den. Za barem je šéfík a náš pomocník Saimon. Vím, že to spolu pečou, taky vím, že to ví všichni kolem, ale i tak se oba snaží dělat, jakože nic.

Nikdo další tu zatím není, s ‚Ahoj‘ projdu kolem všech dozadu a vejdu do jedné z mnoha šaten, které tu jsou. Na pohovku hodím svoji malou tašku, přejdu ke skříni a po prohlédnutí obsahu se rozhodnu, co na sebe. Během deseti minut vletí do místnosti jako velká voda mí dva společnicí, se kterými vystupuju v triu. Já už převlečený jsem a tak si jen obleču župánek a vyjdu ven. Dojdu k baru a nechám si načepovat malý pivečko, pohodlně se opřu a začnu sledovat plnící se bar.

Další večer, další vystoupení. Už ani nevím, po kolikáté na to pódium půjdu. A to jsem tu teprve chvíli, čtyři měsíce? Půl roku? Už vážně nevím, ta každodenní rutina, vám za chvíli splyne v jeden dlouhý nekončící sen. Přestanete vnímat čas a vše kolem sebe. Zvláště když se jedná o něco, co jste nikdy nechtěl dělat.

Mým snem rozhodně nebylo tančení někde v baru u tyče, ale nikdy nic nejde podle plánu. Život nejde nalajnovat minutu po minutě. To už vím…

„Hej, Chrisi!“ zavolá na mě můj kolega a zářivě se na mě usměje, „Za chvilku jdeme, tak buď ready.“

„Jasně Joshi,“ usměju se na něj taky, ale v duchu se ušklíbnu. Nemám to tu rád, i když kolegové jsou v pohodě a kluci z mého tria jakbysmet. Josh je pozitivní a energický člověk se zápalem pro každou srandu. Je mu dvacet sedm a je tu už od začátku, byl jeden z prvních zaměstnanců baru, společně s Danem. Další kolega se jmenuje Viky, sice je mu dvacet, ale vypadá tak na patnáct. Zákazníci ho mají rádi, přece jen jeho roztomilost srší na všechny strany. A já? Je mi dvacet pět a mám svou ledovou masku, pod kterou všechno skrývám, a nepouštím si nikoho k tělu. Ostatní říkaj, že jsem studený čumák, a v podstatě mají pravdu. Taky mi podle toho říkají, Ledový princ, to jsem já. Nechci se s nikým přespříliš přátelit, protože tu stejně nechci být a při první příležitosti odejdu. Ani bych tu nebyl, kdyby nebylo mého bývalého.

Je to rok, co jsem se seznámil s mým „Panem Dokonalý“, nebo jsem si to aspoň myslel. O dva roky starší, dokonalý vzhled, s příjemnou a zábavnou povahou. Na první pohled bez jediné chybičky. Ale ne nadarmo se říká, že nikdo není dokonalý. I on měl chybu. Tou byli dostihy, a bylo jedno, jestli koně nebo chrti. Prostě vsadil na cokoliv. A samozřejmě, že většinu prohrál. Dlouhou dobu se mu to dařilo krýt a já si ničeho nevšiml. Ale s jeho přibývajícími dluhy se měnil i jeho charakter, už nebyl tak bezstarostný jako dřív, nikam jsme nechodili a neposlední řadě se mi začali ztrácet mnou těžce vydělané peníze. To jsem ještě působil jako instruktor tance. Nebylo to moc, ale stačilo to. Mě ano, ale jemu ne. Pak jsem jednoho dne našel náš společný byt prázdný, všechny jeho věci byli pryč. Na lince byl jen malý papírek s jediným slovem… „Sbohem. K.“ Ani jsem nestačil strávit odchod mého milence, když mi na dveře začal kdosi dosti zuřivě bouchat. Byl to exekutor s tím, že neplatím splátky půjček. Nechápavě jsem na něho hleděl, že já si v životě nikdy nic nepůjčil, ale když mi ukázal smlouvy a na nic můj zfalšovaný podpis, věděl jsem, odkud vítr vane, najednou jakoby všechny dílky skládačky začali do sebe zapadat. Sice jsem se snažil vše vysvětlit, ale na smlouvě bylo moje jméno, s mými údaji a tak mi nezbylo nic jiného, než všechny peníze vrátit. Vyždímal jsem svoje úspory, ale ani ty nestačili, odstěhoval jsem se na prostou ubytovnu a teď pracuju tady, kde sice dupu po své hrdosti, ale jsem schopen vydělat dost peněz, abych pokryl sumy za splátky. Ještě mi zbívá nějakých dvě stě tisíc a budu to mít z krku, ale i tak… nejsem si jistý, zda se po tomhle budu moct vrátit ke své bývalé práci, kterou jsem dělal tak strašně rád.

Přesunu se do zákulisí a čekám, až začne hrát hudba a naše trio bude moct vyjít na pódium. To netrvá dlouho a my se všichni svíjíme u tyčí, svůdně tančíme, smyslně se kroutíme a svádíme zákazníky, co se nahrnuli kolem pódia.

Vadí mi to, sice nejsme žádné děvky, ale i tak se nemůžu zbavit pocitu placené lásky. Pohled, dotek, to vše je za peníze. Žádné city… Tančím a sleduju zákazníky, hází na mě hladové pohledy, ale já vím, že jediné, co chtějí, je moje tělo a ne já. Tady nezáleží na tom, kdo jste anebo jaký jste. Jste jen kus prodejného masa.

Další písnička, další sestava. Tentokráte mezi zákazníky, sejdem z pódia a začnem tancovat mezi nimi, sem tam je necháme sáhnout, ale já to nemám rád. Naštěstí trvalí zákazníci už vědí a nic nezkoušejí. Paradoxně je moje odtažitost spíše přitahuje nebo alespoň část z nich se v mém odmítání doslova vyžívá. Dostal jsem nejednu nabídku, dělat někomu postelovou společnost za dobrý prachy, ale k něčemu takovému se nikdy nesnížím. Momentálně jsem na své hranici únosnosti.

Procházím mezi zákazníky, když mi padne pohled k jednomu stolu. Jsou dva muži a plazí se po sobě, až jim není hanba. Normálně bych to přešel, kdybych jednoho z nich neznal. Můj bývalý, s nějakým mladým králíčkem. Stuhl jsem na místě a jen sledoval ty dva. Vše se ve mně bouřilo. Vztek, zhrzené city. Všechno, co se ve mně za ten půlrok nahromadilo. Když se od sebe konečně odlepí a rozhlídnou se kolem sebe, naše pohledy se střetly a jemu se rozšířily oči poznáním, kdo před ním stojí. V tu chvíli se mu na obličeji rozlil neuvěřitelně zlomyslný úšklebek. Najednou mě popadla nehorázná chuť si tu veškerou zlost vybít na jeho obličeji.

„Co se děje, Chrisi?“ zeptal se mě těsně u ucha Josh. Teď se po mě plazí a snaží se mě opět přivést k tanci a taky zamaskovat můj zkrat.

„No tak, Chrisi, vzpamatuj se!“ řekne trochu hlasitěji, ale mě kupodivu probudí. Rychle odvrátím zrak a odtancuju z dosahu toho grázla. Nejen, že kvůli němu jsem skočil takhle, ale taky mě musel takhle vidět. Seděl tu. Tady, kde lístek stojí nehorázný prachy, dokonce s mladým zajíčkem, zatímco já platím, a to doslova, za svou blbost a to, že jsem ho miloval.

Konečně je konec vystoupení a my se můžeme odebrat dozadu, naštěstí nikdo nic nepoznal, jen na ten chvilkový zkrat, který byl díky Chrisovi zamaskován. Opět jsem měl svou masku a nikdo nemohl poznat, co se děje v mém nitru.

Rychlým krokem jsem se dostal do šatny a až tam všechno vypustil. Nejdřív jsem rozbil jednu z váz, když jsem ji mrštil proti zdi a pak jsem se svezl podél zdi a začal plakat. Když se to všechno stalo, plakal jsem hodně, ale od té doby, co jsem začal pracovat v Passionu jsem veškeré city, dokazující, že jsem člověk, potlačil. A teď ze mě všechno začalo prýštit jako gejzír. Najednou si to našlo cestu a nešlo to zastavit.

„Chrisi! Chrisi!“ třese se mnou někdo, ale já jsem na to až příliš mimo. „No, tak Chrisi, co se děje?“

Vzhlédnu a koukám se do hnědých očí, jejichž majitel je Josh. Dřepí u mě a drží mě za ramena, pravděpodobně se mou třásl, abych přišel k sobě. Kouknu, kdo tu ještě je, a vidím u dveří nervózně přešlapovat Vickyho, který na mě kouká dost vyděšeně. Josh se koukne stejným směrem.

„Vicky, mohl bys jít, prosím, na chvilku pryč?“ požádá jej Josh a já jsem mu nesmírně vděčný. Nemusí mě takhle vidět celé osazenstvo baru.

„Jasně, stejně jsem tu jen na otočku a hned jdu,“ s tím se rozejde ke skříni, kde něco vezme a rozejde se zpět ke dveřím.

„Zase ti dnes přišel?“ zeptal se ho Josh a Vicky se jen otočil a s úsměvem na rtech a nadšeným přikývnutím zmizel za dveřmi. Pak se Josh otočil ke mně.

„Tak co se děje, Chrisi?“ pokusil se to ze mě opět dostat.

A v mém rozpoložení jsem mu všechno řekl. Úplně všechno, nic jsem nezatajil. Já, který se tu nikdy nijak neprojevil, neukázal žádné city. Nikdo neznal moje dobré, či špatné stránky. Moje vášně, či zlozvyky. Já, Ledový princ, jsem roztál a ukázal někomu své pravé já.

Josh nic neříká, a za to jsem mu vděčný, ale najednou udělá něco, co mě zaskočí. Drží mě v náručí a líbá mě. Jen strnule sedím. Nějak nedokážu pochopit, co se děje. Proč mě Josh líbá? Když se ode mě odlepí, tak se mi upřeně zadívá do očí.

„Proč?“ tohle jedno jediné slovo jsem ze sebe byl schopen vypustit. Josh se jen usměje a přejede mi palcem po tváři, aby mi utřel další neposednou slzu.

„Protože jsem chtěl. A konečně mohl… Celou dobu se tváříš, že tě nic nezajímá, s nikým se nebavíš, nikdo o tobě nic neví. Prostě si kostka ledu. Ale já doufal, že pod tou slupkou tvrďáka, se nachází citlivá osoba s vřelým srdcem. Chci zničit tu tvou ledovou masku, zahřát tvoje ledové srdce a věř, že to dokážu!“