Svět naší (zvrácené) fantazie

 EDIE

Jako každý pátek jsem i dnes makal. V baru už bylo docela narváno. Aby ne! Vždyť dnes zase vystupuje Cherry a jeho číslo je pověstné široko daleko. Jen jsem se ušklíbl při představě, že zas vydráždí všechny chlapy a v patře, kde jsou soukromé boxíky za nechutnou cenu, bude plno. Nejsou to pokoje s postelí, nejsme žádný hodinový hotel. Ale šéf hned věděl, že po takovém sexy čísle se pánové budou chtít uvolnit a trocha soukromí nikomu neuškodí. Stoleček, křesílka, pohovka a hodinka klidu – to zláká všechny.

Namíchal jsem další mojita, natočil pár piv. Pak jsem si dal chvilku pohov, nikdo nic nechtěl a tak jsem si zavzpomínal na svůj příchod do tohoto baru. Byl jsem po střední škole, na výšku jsem se nedostal a jediný, co jsem uměl, bylo míchání koktejlů – kdysi se mi to zalíbilo, tak jsem si udělal kurz a musím říct, že je to můj koníček. Tak jsem začal obíhat všechny možný bary a ptát se na práci. Musím přiznat, že to bylo docela blbý období. Otec je vdovec a nechtěl jsem mu přidělávat starosti. Jenže když vás z deseti barů s opovržením vyhodí, naděje vás trošku opouští. A po otcových poznámkách to nebylo o moc lepší.

„No jo, gayové to prostě nemají snadný. Vybral sis dost blbě.“ Jako kdybych si jednoho dne sám pro sebe řekl, že budu gay, protože si tím nadělám víc problémů a život nebude tak snadnej. Dík, tati.

„A to svoje tetování sis měl taky rozmyslet. Takhle tě těžko někde zaměstnají.“ Ale tetování byl můj sen už dlouho a mám svoje tetování rád. Mám barevné „old school“ tetování od ramene až po zápěstí na obou rukách. A je asi fakt, že to trochu komplikací taky způsobuje. Ale co? Mně se to líbí. Navíc, většinou se v barech pracuje v obleku, dlouhý rukáv mi nijak nepřekáží a hosty nebudu pohoršovat. Ale otec i majitelé barů se na to dívali asi trochu jinak. Ono možná nepřidal ani fakt, že mám v jednom uchu „tunel“ a v jazyku piercing. Otci to vždycky vadilo a odrazoval mě od toho. Od všeho, co trochu vybočovalo, čím jsem se lišil od zbytku davu. Ale maminka mě podporovala a milovala se vším všudy a nikdy neřekla nic na to, že jsem gay nebo na tetování – jen jednou se zmínila, že by si třeba taky nechala něco vytetovat. Jo, maminka byla skvělá. Ale pak podlehla nemoci. Rakovina je pěkná mrcha…

Na vteřinku se mi do očí vhrnuly slzy, ale rychle jsem je zahnal. Jsem přece v práci, ne? V práci, kterou jsem našel úplně náhodou asi po roce „nicnedělání“. Zrovna jsem na náměstí díky jednomu kamarádovi předváděl barmanskou show, po které mě oslovil nějaký muž. Že by prý chtěl, abych pracoval u něj v baru. A tak jsem kývl a je to už třetí rok, co tu pracuju. Bude mi dvacet tři let, bydlím pořád s otcem, přispívám mu na nájem, ale tím to nějak končí. Nemáme nijak extra vřelý vztah a po smrti maminky se otec uzavřel ještě víc. Ale asi mi to vyhovuje, protože nemá žádné přednášky na téma mé homosexuality a stylu života. A i kdyby do toho začal nějak kecat, bylo by mi to jedno. Tuhle práci mám fakt rád. Dělám to, co mě baví, a myslím, že takhle by to mělo být, ne? Můj koníček je moje práce. Pracuju na baru, sem tam mám svoji show na podiu, jinak nalívám panáky, piva a míchám koktejly – to dělám nejraději, u toho si můžu trochu zamachrovat a ukázat, že něco umím.

„Co to bude?“ zeptám se chlápka, co si sedne k baru.

„Sex na pláži,“ mrkne na mě. Pozvednu obočí a usměju se koutkem úst. Nevinný flirtík? Proč ne?

„S radostí,“ řeknu laškovně a začnu míchat koktejl. Host mě sleduje zvláštním pohledem a já pohazuju láhvemi a u toho přemýšlím, jestli je tu sám a jestli by za to stál…

VASIL

Přijel jsem do města jen na pár dní pracovně, ale do baru Passion jsem prostě zajít musel. Říkalo mi o něm už tolik lidí, slyšel jsem tolik historek z různých zdrojů, že jsem to prostě musel vidět na vlastní oči. Lístek na představení toho Cherry stál sice nehorázný prachy, ale to mi nevadilo. Peníze mám přece od toho, abych si užíval života!

Když jsem vešel, bylo tam už dost lidí. U baru pracovalo několik mužů – jak jinak, ženský tu nemají co dělat! A do oka mi padl jeden, který se od ostatních docela lišil. Hodně lišil. Měl na sobě bílé tílko, černé kalhoty a černého motýlka. Nic neobvyklého. Ale paže měl úplně potetované. To mě zarazilo, protože mě nikdy nenapadlo, že by v takovém drahém podniku mohl pracovat i někdo „takový“. Nemyslím to zle, ale opravdu mě to překvapilo. A zaujalo. A když jsem si ho tak prohlížel, musel jsem uznat, že to nejsou jen ty svalnaté paže a mladé tělo, co se mi na něm líbilo. Byl to i ten polovičatý úsměv jedním koutkem, takový provokativní, byly to jeho černé rozcuchané vlasy a smaragdově zelené oči, jeho pohyby, když nalíval pití a jak házel s flaškama a míchal koktejly. Na jednu stranu působil tak nezkušeně a mladě, ale to tetování mu dodávalo divoký a rebelský vzhled. To se mi opravdu líbilo. Moc líbilo…

Po pár dnech práce by mi neuškodila nějaká zábava a tak se rozhodnu, že si s tím hezkým barmanem trošku zaflirtuju a uvidím, co z toho bude. Sednu si k baru a on se mě hned ptá, co si dám.

„Sex na pláži,“ odpovím s mrknutím a čekám, jak zareaguje.

„S radostí,“ usmál se a začal míchat. Takže přistoupil na mou hru. Začínáme tedy slovními hrátkami… a sem tam mi bleskne hlavou, jestli zůstaneme pouze u nich nebo se posuneme i dál. Sleduju jeho malou show, kterou dělá jenom pro mě. Sleduju jeho tělo, jeho paže a přemýšlím, jak jsou asi pevné a jak zajímavé jsou asi další části jeho těla.

„Sex na pláži speciálně pro vás, pane! Kdybyste chtěl ještě nějaký, jsem vám k službám.“

„Neříkej to dvakrát, mladíku.“

„I třikrát!“ usměje se zas jedním koutkem, než mi uteče za jiným zákazníkem. Hm, odvážný, smyslný, energický. Upiju koktejl, ale nespouštím ho z očí. Baví mě ho sledovat při práci.

Když obslouží jiné hosty, vrátí se opět ke mně.

„Jaké to bylo?“

„Sex na pláži? Přece skvělé!“

„Ale pozor na písek, ten bývá dost nepříjemný.“ Opět ten úsměv. Vyzývavý, pobavený, sexy.

„Oblázková pláž je příjemnější?“ zeptám se, abychom mohli pokračovat v rozhovoru.

„Ty zas tlačí do zad,“ ohrne nosík barman.

„Vypadá to, že máš plno zkušeností,“ mrknu na něj, ale on jen pokrčí rameny a tak pokračuji: „Tak si dáme jeden společně? Platím!“

„Děkuji, ale v pracovní době bych neměl. Možná později.“

„Tak později, slib mi to!“ vrhnu na něj uhrančivý pohled a podávám mu prázdnou sklenici.

„Slibuji,“ přikývne nakonec a lehce se dotkne mých prstů, když si sklenici ode mě bere. Přejede mi mráz po zádech, jak to bylo vzrušující.

Uslyším potlesk, a když se otočím, uvidím, jak někdo přichází na podium. Show začíná, ale Cherry to není – ten má přece červené vlasy. Toto jsou nějací tři fešáci na podpatcích. Hudba hraje a oni se kroutí do rytmu, pohazují boky, zaklání se, proplétají mezi sebou a já se divím, jak se na těch podpatcích udrží.

„Jsou dobří. Já bych si hned rozbil držku!“ uslyším barmanův hlas. Otočím se zpátky k němu a uvidím ho, jak se opírá lokty o bar, dlaněmi si podpírá bradu a protože bar není zas tak široký, jeho obličej se nachází tak kousek od mého. Hledíme si do očí. Ty jeho smaragdová kočičí očka jsou tak tajemná, lákavá, klidná a zároveň divoká! Jeho bělostná plet kontrastuje s tmavými vlasy a já mám sto chutí se ho dotknout. A proč ne? Zakázané to přece není.

Pomalu zvednu ruku a konečky prstů se dotknu jeho tváře. Překvapeně zvedne jedno obočí, ale pak slastně přivře oči a na vteřinku se usměje svým úsměvem. Lehounce ho hladím po tváři a pak ukazováčkem párkrát přejedu po jeho rtech. Překvapí mě jeho reakce – z ničeho nic otevře pusu a skousne můj prst. Lehce, ale pevně. Pak ho lehce obkrouží jazykem a než ho pustí, ještě jednou do něj zlehounka kousne.

Bože! Celou dobu se mi díval do očí. Ten jeho pohled, to je něco nepopsatelného. Zelené oči lovící šelmy číhající na svou kořist. Ale to jsem přece já, kdo tady loví! Chytnu ho za bradu a přitáhnu si jeho tvář blíž k sobě. Sám se k němu nakloním, až ucítím jeho dech na svých rtech. Přejedu po jeho ústech špičkou jazyka… a pak ho pustím a opět se odtáhnu. Když uvidím pohled, ve kterém se mísí vzrušení, chtíč, nejistota, nepochopení a zlost, jsem spokojený. Otočím se a zamířím k podiu, odkud sexy krokem odchází trojice na podpatcích a za malou chvíli už nastoupí Cherry. A popravdě – kdybych neodešel, musel bych se na toho barmana vrhnout!

EDIE

Hajzl, pomyslím si. Ale stejně se pro sebe usměju. Vypadá to, že večer rozhodně nebude nudný. A tenhle chlápek má v sobě něco, co mě láká. A nejsou to jen peníze, kterých musí mít plno – to se hned pozná podle toho, že si může dovolit Cherryho vystoupení, luxusní hodinky, manžetové knoflíčky i sponu na kravatu, elegantní oblek šitý na míru… Všímám si detailů, baví mě to, ale někdy to ostatní rozčiluje. Každopádně ten boháč mě dostal. Byl vysoký a ramenatý, světlé vlasy měl krátce zastřižené, oči krásně světle modré, rovný nos, knír a bradku, jinak byl dokonale oholen. Jeho ledově modré oči mě sledovaly na každém kroku a musím říct, že mi to bylo příjemné. Provokoval mě a já nezůstával pozadu. Flirtovali jsme spolu a bylo vidět, jak si to oba užíváme. A chvílemi mi připadalo, že to nejsou jen fráze na sbalení někoho, ale že to mezi námi občas opravdu pořádně zajiskří… A pak to jeho pohlazení… To se mi ještě nestalo. Bylo to tak něžné a přitom vzrušující. Když mi přejel prsty po rtech, chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Pak jsem ho provokativně kousnul a na vteřinku se lekl, jestli jsem si nedovolil moc. Ale očividně byl naladěn na stejnou vlnu jako já, líbilo se mu to. A pak si se mnou ještě pohrál jako kočka s myší! Při vzpomínce na jeho jazyk, který jsem cítil na svých pootevřených rtech, mi opět přeběhl mráz po zádech. Hajzl! Takhle si se mnou hrát! Takhle mě trápit! Ale je pravda, že je pracovní doba a kluci nemají moc rádi, když s někým zmizím, když je tu plno lidí. I když je to třeba jen na chvíli… Patnáct minutek, deset – prostě rychlovka. Budu si asi muset počkat až po šichtě. A budu muset doufat, že toho ramenatýho boháče nepřejde chuť. I když podle toho, jak se na mě díval, bych se klidně vsadil, že si na mě brousí zuby. A že se mu líbí, když má nade mnou moc… Hajzl, pomyslím si opět s úsměvem a natočím pivo poslednímu zákazníkovi, který se už vrhá k podiu, kam právě vchází Cherry. Pomrkává na pány kolem, zamává a já si na chvíli sednu a taky se dívám na jeho show – po kolikáté už vlastně?

„Hej, Edie!“ přitočil se ke mně jeden z kolegů. „Nechtěl bys po práci na sklenku ke mně domů?“

„Chceš mě sbalit? Nech toho. Vždyť víš, že teď nikoho nechci.“

„Kdo mluví o nějakým vztahu? Spíš mě tak napadlo, že je občas příjemné usínat s někým.“

„Popřemýšlím o tom, ale asi spíš ne,“ a omluvně ho pohladím po paži.

„Jasně. Chápu. Ten blonďatej cizinec tě zajímá víc, že?“ mrkne na mě kolega.

„Líbí se mi ten jeho přízvuk. Je to sexy.“

„Ale přízvuk není jediná sexy věc na něm!“

„To máš pravdu,“ souhlasím a hledám svého blonďáka v davu.

„Oukej, tak jindy. Schovám tu láhev červeného na jindy.“

„Vykašli se na mě a sbal si taky nějakýho zákazníka. Co ty víš, třeba z toho ještě bude láska jak z telenovely!“

Zasmějeme se a ještě chvíli se bavíme, než se naše pohledy opět obrátí k podiu a my jen mlčíme a obdivně zíráme na Cherryho. Je vážně skvělý. Jednička ve svém oboru. Stačí pár chvil a slyším, jak i kolega zhluboka dýchá. A to nejsme žádní nováčci!

„Když nemáš čas po práci, co takhle deset minut teď hned?“ zašeptá mi kolega přímo u ucha. Přejede mi mráz po zádech. Jenda moje část by hned řekla ano a nechala si to udělat hned teď a tady. Ale to by šéf neměl moc radost. Navíc – každou chvíli už se sem začnou hrnout žízniví hosté, kteří budou chtít uhasit ten oheň, co v nich Cherry zažehl.

„Dej mi teď pokoj. Kdo by to tu obsluhoval?“

„Jenom deset minut…“ škemrá kolega a olízne mi ucho.

„Ne!“ křiknu na něj a udělám pár kroků stranou. „Copak seš hluchej? Teď se maká!“

„Jako by ti to v práci vadilo,“ odfrkne a než se vrátí do své části baru, ještě mě plácne po zadku. Oženu se po něm, ale už je moc daleko a tak jen promáchnu. Musím říct, že je to fešák, ale vyspat se s nějakým kolegou? To je šílené! Pak se ten přátelský vztah úplně zbortí a v práci bude peklo. Raději si najdu nějakého hosta, který se tu ukáže jednou za měsíc nebo jednou za život. Je to jednodušší než navazovat nějaký dlouhodobý vztah…

Ještě chvíli nemám co dělat, ale pak už skončí Cherry a za ohlušujícího potlesku odchází ze scény svým sexy ladným krokem a já už se ani nepozastavuju nad tím, že jeho podpatky jsou vysoké minimálně deset centimetrů. A ani na to nemám čas. Rozvášnění hosté se běží osvěžit na bar a já mám zas plné ruce práce. Ale užívám si to. Zase si pohazuju flaškama i sklenkama a myslím na toho svého blonďáka. Ukáže se tu ještě nebo sbalil někoho při představení? Zákazníci mizí do patra, aby si mohli užít jisté intimnosti, a já se tomu pousměju. Zvláštní, že jen málokdo pozve někoho rovnou k sobě. To už se asi nedělá. To už je asi příliš velké narušení svobody. To udělá asi jen ten, komu nevadí trapné mlčení po probuzení, uhýbání pohledů a možná nějaká rychlá káva, rychlá sprcha, po které už v bytě není nikdo jiný nebo přímo to probuzení na prázdné posteli…

Naštěstí mě tyhle myšlenky moc dlouho neotravují, protože ho uvidím. Sedí u jednoho stolku naproti baru, upíjí ze sklenice a pozoruje mě. Ten modrý pronikavý pohled se mi dostává pod kůži. Zdálo se mi to nebo na mě opravdu mrknul? Usměju se svým polovičatým úsměvem a hned se mi to moje žonglování daří zas o něco víc, když vím, že se na mě dívá on. Nejsem z toho nervózní, spíš naopak. Jsem rád, že jsem pro někoho středem pozornosti, že to není jen Cherry na podiu.

„V kolik tady končíš?“ uslyším něčí hlas a podivím se, když zjistím, že to není ten blonďák, ale nějaký plešatý kníráč.

„Až bude všechno vypito,“ odpovím slušně a položím před něj jeho objednaný koktejl.

„A pak máš nějaké plány na dnešní noc?“

„Doma na mě čeká měkká postel a já bych ji dnes nerad nechal samotnou.“

„Takže mi pak zmizíš? To abych pil pomalu, abych tě tu měl co nejdéle,“ pokračuje ‚Knírač‘ a já si uvědomím, jak je mi to dneska nepříjemné. Dneska mám chuť na nějaké blonďaté dobrodružství. Tak jen pokrčím rameny, ale on se nenechá jen tak odbýt.

„A nějakou pauzičku by sis vzít nemohl?“

„Pardon?“ dělám, že jsem nepochopil jeho očividnou nabídku k sexu.

„Jenom na chviličku bych tě –“ Nedomluvil.

„Omlouvám se, pane, ale tenhle mladík je dnes zcela zaneprázdněn. Po takovém náročném večeru v práci si musí pořádně odpočinout, aby i další den mohl nastoupit v plné síle a kráse. Pokud bych vás mohl poprosit a vy mohl laskavě dát ruce pryč, bylo by to více než zdvořilé gesto.“

Ten blonďák si prostě nakráčel k baru, chytil ‚Knírače‘ za rameno a otočil si ho k sobě, aby mu hezky viděl do očí. Suchým, dunivým hlasem mu vyjasnil situaci, pořádně ho propálil ledovým pohledem a ten chudák jen zablekotal nějakou omluvu a honem zmizel. Nemohl jsem si nevšimnout, jak mu blonďák silně stiskl rameno, zřejmě silněji, než se obvykle dělává, protože si ho pak při útěku s bolestným výrazem ohmatával.

Pak se ten blonďák nahnul ke mně přes bar a pohladil mě po tváři.

„Promiň, nechtěl jsem, aby tě rušil. Pracuj, já si na tebe počkám.“

A odešel.

Zase si prostě jen tak odešel a mě nechal s pitomým výrazem a hlavou plnou otazníků. Ten si se mnou teda pěkně zahrává! Uvidíme, jestli bude mít výdrž a bude čekat až do těch dvou nebo tří ráno, kdy snad konečně skončím.

VASIL

Zase jsem si sedl na to místo, odkud jsem měl na něj ten nejlepší výhled. Sledoval jsem, jak dělá svou malou show za barem, pozoroval jsem jeho svalnaté tetované paže a cítil jsem, že tahle show je jenom pro mě. Občas se na mě podíval a pak s tím jeho sexy úsměvem opět sklopil zrak a věnoval se své práce. Bylo to neskutečně vzrušující. Ta jeho předstíraná nevinnost! Nebo předstíraná odvaha a drsňáctví?

Upíjel jsem ze sklenice, nepotřeboval jsem se opít do němoty. Vlastně jsem se vůbec nepotřeboval opít. A ono by to šlo těžko, protože pravou ruskou vodku v tomhle high society klubu asi nemají a i kdyby měli – kdo by se mohl v pití rovnat Rusovi?

Mrknul jsem na hodinky. Půl druhé. Bar se pomalu prázdnil. I ty dvojice, kterým před hodinou sršela touha z očí, se už vracely z patra a odcházely – už to byli zase jen jednotlivci, někteří ještě kopli panáka na cestu, na kuráž, pro zapomnění, a šli. Taky jsem vyšel před bar nadechnout se čistého vzduchu. A zapálit si. Vdechl jsem cigaretový kouř do plic, až mě trochu zaštípal, ale nerozkašlal jsem se. Takhle to mám prostě rád. Když už, tak už.

Užíval jsem si ty protiklady – chladná noc kolem mě a horký kouř, který jsem tahal z cigarety. Podíval jsem se na nebe. Hvězdy tu skoro nebyly vidět. Odhodil jsem zbytek cigára a opřel se zády o zeď. Za chvíli už zavřeli vchod, takže i poslední host zmizel a barmani se teď jistě proměnili v uklízečky. Na pár chvil jsem se pobavil představou, že ten potetovaný ďáblík pobíhá po baru v černých silonkách, černé minisukni s bílou zástěrkou a s takovou tou bílou čelenkou do vlasů. Uchechtl jsem se a odhodil na zem další vajgl. Už čtvrtý. Když kolem projelo houkající hasičské auto, bylo na zemi vajglů minimálně deset. A když z baru konečně začali vycházet lidi, raději jsem už nepočítal. Odlepil jsem se ode zdi a hledal ho pohledem – toho potetovaného ďáblíka. Vyšel mezi posledními. Zdálo se mi to nebo se opravdu rozhlížel, jako by někoho hledal? Možná si nebyl jistý, jestli na něj opravdu čekám, možná si myslel, že to byl jen vtip. Ale ne. Něčím mě dostal a já jsem teď doufal, že třeba v noci zjistím, čím přesně. Zahlédl mě a vyšel směrem ke mně.

„Máte bod. Nečekal jsem, že budete čekat tak dlouho.“ A zase se usmál tím svým úsměvem.

„Když něco slíbím, tak to dodržím.“

„Vypadá to, že jste čekal opravdu dlouho,“ dodal, když si všimnul těch cigaretových nedopalků na zemi. Jen jsem pokrčil rameny.

„Moc toho nenamluvíte.“

„A nechceš mi přestat vykat? Trochu mě to znervózňuje. Připadám si pak jak stoletý dědek.“

Pobaveně se zasmál. Pak sáhl do kapsy pro krabičku cigaret, otevřel ji, dal k ústům a svými rty vytáhl jednu cigaretu. Já jsem pohotově vytáhl zapalovač a připálil mu. Vyfoukl nám nad hlavy obláček kouře a na vteřinku tiše hleděl na nebe. Pak se mi zadíval do očí.

„Jak ti mám říkat?“

„Jmenuju se Vasil. To by mohlo stačit, ne?“

„Oukej. Já jsem Edie.“

Podal mi ruku, já mu též a pevně jsem mu ji stiskl. Pak jsem se k němu nahnul a políbil na tváře.

„Takhle to děláme v Rusku,“ vysvětlil jsem mu, když jsem uviděl jeho nechápavý výraz.

„A jak to dělají asi ve Francii…“

Nebyla to otázka. Spíš téma k filozofickému zamyšlení, ale na to já už nějak neměl náladu. Vrhnul jsem se na něj a předvedl mu pořádný francouzský polibek. Naše jazyky se proplétaly, naše těla se k sobě přitiskla, cítil jsem jeho ruce ve vlasech a svými pažemi jsem ho objímal kolem pasu. Na konci polibku mě ještě lehce kousl do rtu a pak zůstal v mé náruči s tváří pár centimetrů od mé. Hleděli jsme si do očí. V těch jeho bylo… něco zvláštního, co jsem nedokázal přesně rozpoznat. Hlad, touha, výsměch, ale taky něco příliš jemného, schovaného někde hluboko v něm.

Přejel jsem mu ukazováčkem po rtech. Zase mi ho olízl a jemně skousl.

„Zvířátko jedno,“ řekl jsem a cvrknul ho do nosu. Pak jsem se opět přisál k jeho rtům. Líbila se mi jeho divokost, jak mě kousal do jazyka i do rtů, jak mi zajel rukou pod košili a silně škrábal po hrudi. Z úst mi uniklo zavzdychání. Jako by to byl pro něj signál. Rukama mi sjel po hrudi přes bříško a začal rozepínat pásek u kalhot. Zřejmě v tom měl praxi a než jsem se nadál, měl jsem rozepnutý i poklopec a jeho dlaň se vydala na průzkum.

Musel jsem zhluboka dýchat, abych ten šok ustál. Bylo to tak nečekané. A tak vzrušující. Stáli jsme na chodníku, já už zase opřený o zeď a on s rukou v mém poklopci. Každý okamžik byl nebezpečím, protože tu mohl kdokoliv projít. Ale za chvíli jsem na to přestal myslet – to ve chvíli, kdy si Edie klekl přede mě, vytáhl mou chloubu a vzal ji do úst. Neprotahoval to. Ihned mě začal pěkně kouřit a já, vzrušený celou situací, jsem se mu za chvíli s přidušeným výkřikem udělal do jeho sladké pusinky.

Chvíli jsem ještě bez hnutí stál, cítil jsem, jak mi zapíná kalhoty i pásek, zastrkuje košili do kalhot a nechtěl jsem, aby teď zmizel.

„Pojď sem,“ řekl jsem a rozevřel náruč. Poslušně se opřel o moji hruď. „Co kdybys šel ke mně?“

„K tobě domů?“

„Do mého pokoje do hotelu,“ objasnil jsem s úsměvem. Chvíli mlčel a pak se hloupě zeptal:

„A proč?“

„Protože chci prozkoumat to tvoje tetování. A tady je moc velká tma. Jsem přeci jen už starší člověk a oči mi už dobře neslouží,“ odpověděl jsem pohotově s úsměvem na rtech a s ďábelským mrknutím na konci.

„Zní to jako nějaká pohádka, kdy vlk láká Karkulku do svých spárů.“

„Já mám rád pohádky.“

„Já taky.“

Hladil jsem ho po zádech a ani jeden jsme se neměli k odchodu. Pak jsem ho vzal za ruku a spolu jsme nasedli do mého auta. Zavezl jsem nás do hotelu, nikdo si nás už nevšímal, na recepci seděla nějaká unavená slečna, pingl ve výtahu nervózně přešlapoval, když ho Edie jen tak z legrace propaloval nevyzpytatelným pohledem, a pak už jsme konečně dojeli do nejvyššího patra a vešli ke mně. Edie se zastavil hned u dveří.

„Na co čekáš? Pojď dál,“ vybízel jsem ho. „Přece by ses nebál!“

„Ne, to ne. Já jen…“

Vzal jsem jeho tvář do svých dlaní.

„Neboj se, zvířátko. Neublížím ti. Neudělám nic, co nebudeš sám chtít.“

Potom jsem mu dal malou pusu na nos. Nechápu, co mě to popadlo za romantická gesta, ale asi to jinak nešlo, když jsem viděl, jak se ta divoká šelma mění v malého ustrašeného králíčka.

„Jsi unavený po práci?“

„Trochu. Ale tetování ti ještě ukážu, jestli na tom trváš.“

„Netrvám. Jen mi přišlo zajímavé. Klidně se už můžeš svalit do postele a spát.“

„Vtipálku. To si vážně myslíš, že nemám dost energie na to, abych se tu chlubil svým tělem?“

Zase ten jeho úsměv a v hlase zase ten divoký tón a už si svlékal lehkou bundu a černé tílko. To bylo sice trochu zbytečné, protože tetování jsem viděl dobře, i když mě tílko na sobě. Ale nijak jsem mu v tom nebránil, i když jsem pak už svou pozornost udržoval na jeho pažích o trochu hůř. Zvědavě jsem si prohlížel celé jeho tělo. Potetované paže též.

„Má to něco znamenat nebo je to jen tak na okrasu?“

„Možná ti to někdy povím,“ řekl tajemně. „Teď si mysli, že je to jen jako umělecké dílo namalované na mé kůži. Byla by škoda, kdyby něco takového nebylo stvořený jen proto, že tomu nikdo nenabídl malířské plátno.“

„Zajímavý úhel pohledu,“ přikývl jsem a konečky prstů přejel po jeho paži. Naskočila mu husí kůže.

„Můžu se tu osprchovat?“ zeptal se mě.

„Samozřejmě. Ale nesmyje se ti to tetování?“ rýpl jsem si.

„To není tetovačka ze žvýkačky. To jen tak snadno nezmizí.“

„Jen jsem se chtěl ujistit.“

„Nelíbil bych se ti bez tetování?“ vypálil najednou otázku, která mě úplně odrovnala. Nečekal jsem ji.

„Nejde přece jen o tělo.“

„Ne? Takže jsi poznal mou duši za těch pár chvil v baru?“

„Oči jsou okna do duše. A i když jsi klopil zrak, abych tvou duši neviděl, stejně jsem tam něco zahlédl. Něco zajímavého, lákavého, co stojí za to poznat…“

Jemně jsem ho hladil po paži a pak jsem přejel přes rameno a krk k jeho tváři a přitáhl si ho do něžného polibku.

„Tak utíkej. Počkám tu na tebe.“

„A… nechceš jít se mnou?“

Zase taková otázka. V očích mu divoce zablesklo. Ale bylo tam i něco jiného, co mě donutilo odmítnout.

„Přijdu ti umýt záda,“ řekl jsem a on pokrčil rameny, jakože je to moje věc, a odešel. Za chvíli už jsem uslyšel vodu a – další překvapení – pobrukování nějaké melodie. Usmál jsem se pro sebe a nalil jsem si víno do sklenice. Nachystal jsem víno i pro něj, donesl to vše do ložnice a pak šel do koupelny za ním. Slíbil jsem mu přece umytí zad…

EDIE

Překvapilo mě, že se mnou nechtěl do sprchy. Umytí zad? To je snad jen v romantických filmech, ne? Jasně, že o tom sem tam sním, ale… to zavání vždycky nějakým průšvihem nebo nějakou službičkou. Shodil jsem ze sebe kalhoty a pustil horkou vodu. Po chladném večeru to bylo příjemné osvěžení, užíval jsem si kapky dopadající na moje tělo. Dnešek byl nějaký moc náročný. Umyl jsem se a pak jsem jen stál pod sprchou a užíval si ten pocit. Najednou jsem ucítil, jak mi někdo myje houbou záda. Někdo. Jistěže on. Kdo jiný. Zavřel jsem oči. Za chvíli mi záda opláchl a začal mě masírovat. Ramena, šíje, záda… Pak mě objal kolem pasu a dal mi pusu zezadu na krk. Už dlouho jsem nezažil takový pocit bezpečí a klidu. Když chtěl odejít, chytil jsem pevně jeho ruce a nedovolil mu to.

„Ještě chvíli,“ zaškemral jsem a ani nevím vlastně proč. Ráno bude zase to trapné ticho při rychlé snídani a pak sbohem. Možná si to asi chci jen všechno pořádně užít, když mám tu možnost.

„A můžu si aspoň sundat košili?“ zeptal se takovým pobaveným tonem.

„Ne,“ odpověděl jsem z legrace. Ale nečekal jsem, že by to opravdu neudělal. Ale on se ke mně ještě víc přitulil, natlačil mě na stěnu, takže voda ze sprchy teď stříkala na nás oba. Musel mít oblečení úplně promočené. Blázen.

„Zvířátko,“ zašeptal mi do ucha a kousl mě do něj. Projela mnou vlna vzrušení a já si přál, aby pokračoval. Jakoby mé myšlenky slyšel. Jazykem si hrál s mým ouškem a rukama začal zkoumat moje tělo. Byly to krásné, něžné doteky plné jistoty a opory. A zároveň plné touhy a vášně. Nechápu, jak je možné toto vše spojit dohromady. Možná jsem byl jen příliš unavený a vše jsem měl zkreslené a zidealizované.

„Zvířátko, běž si lehnout. Máš za sebou těžký den. Já se umyju a hned jsem u tebe.“

Chtěl jsem protestovat, že nejsem zvířátko a že si můžu dělat, co chci. Ale nějak jsem neměl dost sil. Omotal mi ručník kolem pasu a sám se svlékl. Zahlédl jsem jeho vypracované tělo, široká ramena a pak mi zmizel v oblaku páry.

Odešel jsem z koupelny, a jak ve snách došel do ložnice, kde jsem se svalil na postel. Na nočním stolku stály dvě sklenky s vínem, ale na to už jsem neměl ani pomyšlení. Vlastně na nic. Spánek mě přemáhal a já jsem se mu bránil míň a míň. Jistě, myslel jsem na noc, kterou ztratím, na perfektní sex, který bych s ním mohl zažít… ale někdy prostě osud nechce, aby vám vyšly plány, protože pro vás má nachystané něco jiného. A tak jsem za chvíli usnul… V polospánku ucítím, jak se ke mně někdo přitulil, dal pusu na tvář a pevně mě zezadu objal…

Cinkání lžičky o šálek, příjemná hudba, vůně kávy a čerstvého pečiva… Otevřel jsem oči a chvíli jsem přemýšlel, kde to vlastně jsem. Pak se mi vše vybavilo. Je ráno. Jsem s ním. U něj. Chystá si snídani a čeká, až zmizím. S ručníkem okolo pasu jsem se potichu vplížil do jídelny s kuchyňským koutem.

„Dobré ráno! Máš rád croissant? Nebo si dáš raději ovesnou kaši?“

Vasil se na mě usmíval a jeho pomněnkově modré oči zářily.

„Chceš do kávy mléko? Cukr?“

Pořád jsem nebyl schopný slova.

„No, dobře. Počkám, až se probudíš,“ zasmál se nakonec a postavil přede mě šálek kávy, mléko i cukr. Pak si sedl vedle mě a začal snídat. Taky jsem se natáhl pro to sladké pečivo, do kávy jsem si dal několik lžiček cukru a hodně mléka.

„Vypadá to, že si potřebuješ osladit život,“ poznamenal Vasil.

„Mám rád sladké,“ řekl jsem jen.

„To já taky! Jako malý jsem u babičky vždycky nejdřív zamířil do kouzelné skříně plné sladkostí!“

Vasil se rozpovídal o svém dětství a já jsem ho se zájmem poslouchal a doptával se a pak jsem i já mluvil o sobě. Byl to tak zvláštně příjemný pocit. Ráno. Kafe. Společný smích. Žádný stres. Žádný spěch. Žádná přetvářka. Čím to, že některá rána jsou děsivá a jiná dokonalá? I když sedíte polonazí se skoro cizím chlapem a povídáte si o časech, kdy jste ještě nosili plenky, může to být mnohem lepší než perfektně promyšlené ráno, které zkazí jeden pohled, jedno slovo…

Že by takhle vypadal ten sladký život?