Svět naší (zvrácené) fantazie

Micky

Máme další nabitý večer. Bar je nacpán k prasknutí a my sotva stíháme, jestli to tak půjde dál, budu muset šéfa požádat, aby nabral někoho dalšího. Už jen při té představě mi naskakuje husí kůže, to bude zas obhajování, ale zas vím, že když přednesu přesvědčivé argumenty, tak mi dá šéfík za pravdu. Je príma mít takového pohodového šéfa.

Nalívám vodku dalšímu zákazníkovi, když se začne linout, pro mě už známá melodie. Na tohle tu tančí jen jedna jediná osoba. Můj Dan, jejich Cherry.

Čas jako by se v tu chvíli zastavil. Nikdo nic nechce, každý upírá zrak k pódiu a hladovými pohledy sledují Jeho. Ten si jejich pozornost náramně užívá, on takový prostě je. Dan má rád kolem sebe spoustu lidí, a ještě víc si užívá, když je středem jejich pozornosti.

Vlní se do rytmů hudby, pohyby i pohledy svádí přítomné diváky. Nechá na sebe sáhnout a sám se k někomu natiskne. Nevadí mi to, alespoň ne tolik. Řekl bych, že jsem se s tím smířil. Vím, že Dan tuhle práci miluje a já mu nechci dávat vybrat. Vše by se akorát tak pokazilo a popravdě mě možná spíš děsí představa, že by dal práci přednost přede mnou.

Odvrátím raději zrak a začnu se věnovat práci za barem. Umyji špinavé sklenice, kouknu se, zda nepotřebuje nějaký alkohol doplnit a prostě se koukám kamkoliv jinam, než na pódium. Ale obdivné hvízdání a výkřiky mě donutí zvednout zrak od práce a zjistit, co se děje.

Dan právě sedí u nějakého zákazníka a celkem zaujatě jej kouří. Když je hotovo, přejde k dalšímu a to samé. Posledního u stolu naštěstí už jen políbí, protože jeho čas vyhrazený pro představení se chýlí ke konci. On ještě potěší publikum, krátkým tanečkem a odebere se do zákulisí. Celý spokojený a rozjařený. Zatímco já se držím, aby tu s něčím nepraštil. Už tolikrát jsem jej žádal a upozorňoval ho na to. Když chodí se mnou, nemůže podržet každému. Nemůže dávat každému, co je jen mé. Jak se s ním mám líbat, když ty jeho sladké rty, rty které miluju, kouřily péro někomu jinému než mě?

Vždycky za ním po vystoupení chodím a nosím mu jídlo, ale dnes opravdu nemám náladu. Prostě ho teď nechci vidět. Raději se usilovněji vrhnu do práce.

„Miláčku, nějak si na mě zapomněl?“ uslyším na straně, u samého kraje baru. Sedí tam Dan, ve své civilní podobě, kdy ho nikdo nepozná. Černé rifle těsně obepínají jeho štíhlé, dalo by se říci ženské, nohy. Jednoduché, bíločerně pruhované tričko, a na hlavě baretek, do kterého schoval svoje dlouhé a nápadné vlasy, ale i přesto pár neposedných pramenů spadlo.  Kouká na mě těma svýma zelenýma očima, které má stále nalíčené černou linkou a řasenkou. Jeho kočičí pohled mě rentgenuje svůdným pohledem a já v jeho očích vidím pobavené a šibalské jiskřičky. Nikdy jsem neviděl víc sexy stvoření než je on. Bohužel za sexy stvoření jej nepovažuju jen já, ale nejspíš celé gay obyvatelstvo tohoto města.

„Nezapomněl, jen máme frmol a nestíháme,“ jsem rád, že tomu opravdu tak je.

„Nic, co by tu nebylo každý večer a i tak si čas najdeš,“ kousne opět do kyselého jabka.

„Když myslíš,“ odvětím prostě a dál se věnuju zákazníkům.

„Hej,“ zakřičí na mě víc Dan, otočím se opět k němu, „Co se děje?“ ptá se a já se musím nad tím pousmát.

„Ne, vůbec nic,“ odvětím a opět začnu s příkladnou ignorací jeho osoby. Mám jej rád, miluju ho, ale to když vidím, co dělá, prostě jsou určité hranice, které by překročit neměl a když už se tak stane, nemůže čekat, otevřenou náruč.

„Fajn,“ zvedne a zmizí kdesi vzadu. Ach jo, tohle bude na dlouhý popracovní vysvětlování. Kolegové v práci by spolu asi přece jen neměli chodit.

Dan/Cherry

Nechápu, co do toho Mickyho zase vjelo, poslední dobu je pořád takový. Naštvalo mě, že mě ignoroval. Nemám to rád, zvlášť ne od něho. O mou společnost na baru neměl očividně zájem, tak jsem zamířil zpátky do své šatny, kde na něj počkám. Ano, už spolu bydlíme. Jsou to sice jen dva měsíce, ale ano, sdílíme stejnou domácnost a překvapivě nám to funguje. Nebo aspoň fungovalo.

Jdu po chodbě a potkám Vikyho, našeho Benjamínka, jak mu tu přezdíváme. Je mu sice dvacet, ale vzhledem by klidně zapadl do řad školního výletu. Pořád se směje a okolí nabíjí pozitivní náladou a tím i energií. Ale dnes jde poněkud zamlkle, ani kolem něho není jeho obvyklá aura.

„Viky,“ promluvím na něj a on ke mně vzhlédne, „Copak se děje? Co se stalo?“ zeptám se starostlivě. Sice si jsem povětšinou cizí, ale když je potřeba, pomůžeme si.

„To je dobrý, nic důležitého,“ opět sklopí pohled a zamíří zpět do své šatny. Dál se v tom nepitvám, pomoc nabídnu, ale nedolízám. Když nechce mluvit, nebudu ho nutit.

Zalezu do šatny a kouknu na hodinky. Za nějaký dvě hodiny je zavíračka, než to kluci uklidí, to mám tak tři hodinky čas. Lehnu si teda na gauč a trochu si zdřímnu.

Micky

Vyhazujeme poslední zákazníky a dáváme se do úklidu. Dnes to jde nějak pomalu, asi j to tím, že dnes nějak spousta lidí „potřebovala“ odejít dřív a tak nás tu zůstalo opravdu jen pár. Když je hotovo, jdu za Danem do šatny, je mi jasné, že jinde nebude. Zaťukám a vejdu. Dan leží na pohovce a vypadá u toho tak sexy. Nechápu, jak může být sexy u tak obyčejné věci jako je spánek. Nejraději bych se teď na něj vrhl a všechno oblečení z něj strhal a užíval si potěšení, jež mi poskytuje jeho tělo.

Bohužel, to potěší, můžou okusit i jiní. Jediná myšlenka a mě veškeré chutě opustí. Přejdu k pohovce a lehce zatřesu jeho ramenem. Chvilku to trvá, ale po chvilce zpod černých řas vykouknou dvě zelené oči.

„Už mám hotovo, můžeme jít,“ oznámím prostě, a aniž bych na něj čekal, se rozejdu ke dveřím.

„Oki, ale aspoň na mě počkej,“ zavrčí mým směrem, zatím co se sbírá z pohovky a přejde ke skříni, kde začne hrabat, a hned na to přetahuje přes hlavu vytahaný šedý svetr a svou tašku přes rameno.

Vyjdeme z baru a rozejdeme se mlčky směrem k nám. Nemám náladu si povídat. Naštěstí ani Dan se nijak nesnaží o navázání rozhovoru a tak cesta probíhá v tichosti a se značným napětím mezi námi.

Odemknu vchodové dveře menšího činžáku a zdvořile pustím Dana jako prvního. Vyjdeme do prvního patra a hned první dveře jsou od našeho hnízdečka. V menší chodbičce se vyzujeme a já si hned šinu do pokoje, kde si seberu věci na spaní, přesněji řečeno čisté boxerky, a beze slova zmizím ve sprše.

Zrovna si umývám hlavu, když se ke mně zezadu natiskne tělo a kolem trupu se mi obtočí dvě paže.

„Pročpak jsi tak utekl? Myslel jsem, že se osprchujeme spolu,“ vyčte mi Dan a natáhne se po sprchovém gelu. Dá si trochu do dlaně a začne mě pomalu a zdlouhavě omývat. Jindy bych si nechal jeho péči líbit, ale teď od sebe jeho ruce odstrčím, rychle se opláchnu a velmi zběžně se utřu a obleču.

Dan/Cherry

Nechápavě se koukám za Mickym, jak odchází. Tohle opravdu není normální. Co se stalo, že se se mnou ani sprchovat nechce? A to jsem si říkal, že si dnes opět užijeme pěkný večer a budem mít chvilku jen pro sebe.

Rychle se tedy taky opláchnu a obleču pyžamo. Vejdu do chodby a v obývacím pokoji je tma, z čehož usoudím, že Micky bude už v ložnici. Když vejdu, tak svítí jen malé světlo, které vydává lampička na jednom nočním stolku. Micky sedí opřený o pelesť postele a čte si. Dokonce ani nevzhlédne od knih, když příjdu. Opravdu mě ignoruje, a to se mi nelíbí. Přejdu k posteli a vytrhnu mu knihu z rukou.

„Dane, nemám na tohle náladu,“ podívá se na mě Micky a můžu na něm vidět, že potlačuje vztek, „Tak mi prosím tě tu knihu vrať.“

„Ne,“ dupnu nohou. Chci, aby se věnoval mě a ne nějaké pitomé knížce.

„Nechovej se jako rozmazlené děcko,“ zvýší na mě hlas, „Dej mi tu knihu a běž si lehnout.“ Natáhne ruku směrem ke mně a čeká, ale já mu ji nehodlám dát.

„Nedám ti ji,“ a odstoupím od něj, „Nechci, abys četl. Chci, aby ses mi věnoval a jako děcko se chováš ty!“ začnu na něj taky postupně zvyšovat hlas, „Celou cestu si zamlklý, ignoruješ mě a nakonec je ti knížka přednější než já?“

„A kdo za to asi může?“ začne na mě křičet Micky a já se zarazím. Můj klidný Micky křičí, a křičí na mě… „Celý den stojím za barem a koukám se, jak si to rozdáváš s jinými, jak si asi myslíš, že mi je?!“

Tak o tohle jde? O takovou blbost?

„Prosím tě, o tomhle jsme se už bavili několikrát. Vždyť je to jen moje práce. Věděl jsi, kdo jsem a co dělám,“ naštval mě. Tohle všechno věděl moc dobře.

„Ano vím, a nevadí mi, že tančíš, ani to, že se svlékáš. To jsi prostě ty, jen mi vadí, že se bez okolků dáš každému, kdo tě napadne, a nijak nebereš ohledy na mě. Nijak se nepřizpůsobíš, i když já toleruju tvou práci. Tak ty bys mohl tolerovat moje pocity. To já mám být ten, kdo tě líbá. Já mám být ten, kdo se bude dotýkat tvého těla a líbat jej. Jen já a nikdo jiný,“ křičí na mě a ve mně to vře. Než se naděju, má Micky na tváři červený otisk a mě pálí dlaň.

„Micky, p-pro-miň j-já…“ začnu koktat.

„Budu spát na gauči,“ s tím si vezme polštář s peřinou a odejde.

Stojím na místě a přehrávám si celou scénu dokola. Je to Mickyho chyba. Tohle je prostě moje zaměstnání a on by mě měl pochopit. Dělám něco, co mě baví a nechci s tím skončit. I on dělá, co jej baví, a já po něm nechci, aby skončil s prací. Aspoň trochu respektu by mohl projevit.

S přesvědčením, že nic nebyla moje chyba, si lehnu do studené postele a usnu. Avšak tělo po mém boku mi podvědomě chybí. Až příliš jsem si na Mickyho společnost zvykl…

Micky

Ležím na relativně pohodlném gauči a koukám na strop. Nemůžu usnout. Vím, že jsme se na tohle téma s Danem několikrát bavili. Jak jsem řekl, nevadí mi jeho povolání, jen to, co do jeho profese nespadá. Proč musí i nadále uspokojovat všechny ty muže?

Ta facka mě nebolela, i když do toho dal celkem sílu. Mnohem víc mě bolí, že nechápe, jak se cítím a ani se to nesnaží pochopit. Dan byl vždycky sebestředný, ale je mi líto, že až takhle moc.

Dan/Cherry

Vzbudím se až pozdě odpoledne. Vyhrabu se z postele a jdu do obýváku. Micky nikde není, ale když dojdu k lednici, zjistím proč. Je tam připevněný vzkaz.

„Šel jsem do posilovny a z ní jdu rovnou do práce. Micky“

Povzdechnu si, je to paličák. Ale je pravda, že vždycky jsme chodili do práce spolu, jen v opravdu výjimečných případech ne. A dnešní posilovna se mezi vážné důvody nepočítá. Asi je stále naštvaný, ale jsem to já, kdo má právo být naštvaný, ne on.

Strhnu vzkaz z ledničky, zmačkám ho a hodím do koše. Potom si z ledničky vytáhnu už hotový oběd a dám si jej ohřát do mikrovlnky. Mikrovlnka zacinká a já vytáhnu kouřící jídlo, jednou ruku ještě šmátnu do šuplíku pro příbor a už se s kručícím břichem hrnu ke stolu, abych tu dobrotu snědl.

Umyju talíř a příbor a jdu se natáhnout na gauč a koukat na televizi. Ale nic mě tam nezaujalo a tak jen monotónně přepínám kanály s nadějí, že mě snad něco zaujme. Nakonec nechám puštěný nějaký hudební kanál. Nejdříve tam jede nějaká talkshow, tak jen sedí a poslouchám, ale když konečně začne hrát hudba, tak mě to opět nedá a já začnu tancovat. Odsunu nábytek stranou a nechám se pohltit hudbou.

Nemám žádné taneční vzdělání, tanec mě bavil už odmalička a do teď mě to nepustilo. Jako malého mě rodiče přihlásili do nějakého tanečního kroužku pro nejmenší, potom následovalo klasické taneční, ale svůj sen – konzervatoř – jsem si nikdy nesplnil. Ale už kvůli tomu nesmutním, nakonec naštěstí dělám to, co jsem chtěl. Tancuju, i když trochu jinak a pro někoho jiného, pořád je to jen a jen můj milovaný tanec.

Nijak jsem se nenamáhal, ale i tak jsem celkem dost schvácený, a když se podívám na hodiny, tak zjišťuju, že je to akorát na rychlejší sprchu a hurá do práce.

Pohodlnou chůzí dojdu až před bar a bez váhání vejdu dovnitř. Už je to celkem živo, kluci pobíhají po place a uklízí, chystají stoly a podobně. Micky stojí za barem a pravděpodobně doplňuje láhve s alkoholem. Přejdu tedy k němu a opřu se o bar.

„Ahojky,“ řeknu vlídně. Vidím, jak se na chvilku zastavil, ale opět se vrátil ke své původní činnosti a na mě se ani nepodíval.

„Haló! Já jsem tady,“ ozvu se opět.

„Já vím a co já s tím?“ odvětí mi. To mě dopálí, naštvaně bouchnu pěstí a odejdu.

Zalezu do své šatny a začnu se připravovat. Obleču miniaturní kraťásky, ve kterých je vidět skoro celý zadeček, jak jsou vykrojené. Obleču si síťované tričko s polodlouhými rukávy a na nohy obleču svoje nejoblíbenější boty. Kozačky na vysokém podpatku, které mi sahají skoro až do půli stehen. Sice trvá, než si je zavážu, ale nedám na ně dopustit.

Vlasy jsem si umyl už doma, tak tady si jen vyfoukám, abych jim přidal na objemu, a jen je ledabyle rozcuchám a nechám pro dnešek volně rozpuštěné. Teď už zbývá jen líčení, to je ale povětšinou taky pořád to jedno a to samé. Lehký make-up, pudr a trochu třpytivé tvářenky. Oči jen orámuju černýma linkama a doplním kouřovými stíny. Nalepím umělé řasy a nanesu řasenku. Učešu obočí a na rty nanesu tentokrát jen červený lesk.

Stoupnu si dál od zrcadla a ještě jednou zkontroluju svůj vzhled. A po menších úpravách, kdy jsem konečně spokojen, si na sebe obleču dlouhý župan a vyrazím směrem na plac, kde už je dosti rušno. Lidí tu stále přibývá a kluci na baru stíhají tak akorát.

Jsem kousek od Mickyho a už na něj chci zavolat, když najednou přede mě postaví sklenici mého pití, vodku s džusem.

„Děkuju,“ odpovím a hned se pořádně napiji. Micky jen kývne hlavou, že slyšel, ale opět nic neřekne. Začíná mě s tím pěkně štvát.

Pomalu upíjím a pozoruju dění kolem a na baru. Vidím, jak jeden ze zákazníků, takovej mladej vejrostek, naprosto očividně flirtuje s každým na baru a hlavně teda s Micky. Má smůlu, Micky na takové věci neslyší.

„Ale no tááák,“ zakřičí trochu víc ten kluk a nahne se přes bar, „Vždyť je to jen pusa, to ještě nikoho nezabila,“ a našpulí pusu na Micky. Musím se usmát.

O to víc mě překvapí, že se Micky opravdu nakloní a toho kluka opravdu políbí. A nijak něžně, je to pěkně vášnivej polibek. Němě, jako ryby, otvírám a zavírám pusu. Micky ho vážně políbil, to nikdy neudělal. Když se od sebe odlepí, Micky opět pokračuje v práci.

„Vidíš, ani to nebolelo,“ usměje se ten hajzlík, kopne do sebe zbytek panáka a odkráčí pryč. Já se nevěřícně koukám na Mickyho, který dělá jako bych tam vůbec nebyl.

„Co to mělo být Micky?“ vystartím na něj, hned jak je blízko mě.

„Co myslíš?“ dělá ze sebe blbce.

„Ten polibek? Není ti blbé se tu líbat s klukem přede mnou?“

„Ne,“ odpoví klidně a mě píchne u srdce.

„Vždyť spolu chodíme,“ vyřknu nepopíratelný fakt.

„Já vím, a vždyť to byl jen zákazník,“ dívá se mi pevně do očí.

„Jak jen zákazník, chodíme spolu a tak…“

„Aspoň víš, jak se cítím já,“ nenechá mě domluvit.

„Eh?“ nechápu, o čem mluví.

„Aspoň víš, jak se cítím já, když tady stojím a koukám se, jak bez zábran vykouříš komukoliv ptáka a necháš se kýmkoliv ojet,“ dívá se na mě se zuřivostí v očích.

„Ale to nemůžeš porovnávat, to jsou jen zákazníci a já s nimi nic nemám,“ snažím se bránit.

„Tohle byl taky jen zákazník, a já ho navíc jen políbil, ty jim rovnou strčíš hlavu do klína anebo vystrčíš zadek,“ snaží se ovládat, aby tady před tou spoustou lidí neřval.

„Ale já…“ nějak nevím, co říct.

„Promiň, Dane, ale jdi pryč, nechci se s tebou teď bavit a navíc tu máme plno,“ s tím odejde a mě tam nechá stát jen tak.

Nedopitého panáka nechám na baru a jdu se rychle schovat do šatny, kde za sebou rychle zavřu dveře a svezu se po nich na zem. Přitáhnu si kolena k sobě a ořu o ně čelo. Dokola si přehrávám naši nynější hádku i ty všechny předchozí a dostávám se k jedinému závěru, choval jsem se jako blbec. Jako totální blbec, který všude viděl jen sebe a nemyslel na milovaného člověka.

Počkat! Milovaného člověka? Je pravda, že spolu bydlíme, sdílíme postel a máme sex, ale nikdy jsme si otevřeně neřekli, co vlastně cítíme.

„Achjooo~,“ povzdechnu si. Přece jen ho miluju, tak proč jsem doteď dělal všechny ty věci? Zaběhnutá rutina? Jistota, že mi to Micky bude tolerovat? Vlastní blbost? Nejspíš všechno dohromady…

Kouknu na hodiny, mám ještě tak deset minut, než mi začne vystoupení. To moc není, to akorát tak dojdu do zákulisí a můžu hned vyjít na pódium. Zkontroluju se v zrcadle a zjistím, že přece jen pár slz si cestu ven našlo, naštěstí nijak velkou spoušť nezpůsobily a tak to jen zběžně poupravím a už mířím do zákulisí.

Dojdu tam tak akorát a jen, co sundám župan, jdu na pódium. Hudba mi hraje a já se jí opět nechám pohltit. Tančím svoji sestavu, svádím přítomné publikum a užívám si jejich obdiv a toužebné pohledy. Proto to dělám, miluju být středem pozornosti.

Letmo juknu k baru a vidím, že i Micky mě sleduje a na tu dálku cítím ty vibrace, jak ke mně vysílá němé prosby o to, ať to nedělám.

Sejdu do publika a následuje moje část, kdy tančím mezi diváky a taky je do svého čísla zahrnu, ale dnes nemám v plánu, co jindy. Chápu to, teď už chápu, jak se Micky cítil, když mě musel večer, co večer sledovat, jak se oddávám jiným mužům. A tak místo, aby si vybral někoho, koho vykouřím, nebo se jím nechám ošukat, tak pouze se po divácích svíjím a tančím jim na klíně, o to víc se jich dostane na řadu. Naštěstí to diváci spíše vítají a jsou nadšeni.

Konec vystoupení a já zalezu zpátky do své šatny. Po dlouhé době, nejsem po vystoupení plný energie, ale naprosto unavený. Proto se jen natáhnu na pohovku, co tu mám, a netrvá dlouho a já usnu.

Ucítím pohlazení ve vlasech a jemný polibek. Líně otevřu oči a ty se střetnou s těmi božsky modrými.

„Micky?“ jako bych nemohl uvěřit, že se nade mnou sklání.

„Copak?“ zeptá se něžně.

„Je mi to líto, všude jsem viděl jen sebe a nemyslel na tebe,“ po tváři mi sjede slza, kterou Micky hned jemně setře svým prstem.

„Pšššt, lásko, neplakej,“ a políbí mě. Obejmu jej kolem krku a užívám si jeho blízkosti. Když polibek skončí, přitáhnu si ho k sobě ještě blíž a hlavu mu zavrtám do ramene.

„Miluju tě,“ zašeptám, dokonce mám pocit, že to snad ani nemohlo být slyšet.

„Já tebe taky,“ zašeptá stejně potichu jako já a obejme mě ještě silněji.

Odtáhnu jej od sebe a zadívám se mu do očí a vyslovím svou prosbu.

„Miluj mě Micky, pomiluj mě jako nikdy předtím…“ a přitáhnu si ho do vášnivého polibku a Micky okamžitě začne zkoumat moje tělo a nakonec mě vynese do výšin, kam mohou jen spojená těla a spojená srdce…