Svět naší (zvrácené) fantazie

 Chystám si svůj pultík, abych měl nachystaný všechno dřív, než se sem naženou první hosté. Zapnout notebook, napojit repráky a jiné blbosti a je skoro hotovo. Ještě se musím zastavit v zákulisí a zjistit, kdy přibližně budou mít jednotlivý tanečníci svá vystoupení, abych si podle toho mixnul a nachystal hudbu.

Jmenuji se Lenny a v tomhle baru pracuju jako dýdžej. Je to rok, co jsem sem přišel kvůli inzerátu, ve kterém sháněli dýdžeje, a uháněl jsem šéfa, aby mě sem vzal. Moje snažení nakonec přineslo svoje ovoce a po nějakých čtrnácti dnech, kdy jsem mu byl neustále nablízku a přemlouval ho, mě přijal.

Teď už je mi devatenáct let a za nějakýho půl roku budu maturovat, v což jsme ani nedoufal. Je to více než rok, co mi při autonehodě zemřeli rodiče a já se zničehonic musel starat sám o sebe, což počítá i placení nájmu a podobných věcí. Naštěstí jsem našel tuto práci, která je přes noc a tak jsem nebylo nucen odejít ze školy. Takže momentálně můj denní rozvrh je takový, že kolem 4hodiny ranní se vratím z práce, lehnu si na tři hodinky, potom jdu do školy, z té se vracívám mezi 14. a 16. hodinou, lehnu do postele a do nějakých 20hodin spím, pak práce a celý koloběh se roztočí znova.

Jdu do zákulisí a jako vždycky nezapomenu nakouknout do kuchyně. Vyšší, šestadvacetiletý muž, s havraními vlasy ostříhanými nakrátko s roztomilým rozcuchem, se ochomítá kolem ploten a úkoluje lidi kolem sebe. Jmenuje se Rick a je to náš kuchař. Hetrosexuál s přítelkyní a moje láska od chvíle, co jsem nastoupil. Moje neopětovaná láska…

„Copak potřebuješ Lenny? Seš tu zase na hambáč?“ zakřičí na mě Rick, když mě spatří. Každej den sem chodím a něco si dávám, jen abych ho mohl vidět a mluvit s ním. Nejčastěji to jsou právě hambáče. Kývnu na souhlas.

„Tak ti to ho už chystám“ houkne zas a hodí po mě tím svým úsměvem, ze kterého se mi podlamují kolena.

„Ještě zajdu dozadu a vyzvednu si ho cestou zpět,“ odpovím mu a pomalu odcházím.

„Okííí,“ slyším ho ještě křiknout, ale to už jsem skoro u prvních dveří, kde jsou šatny našich tanečníků.

Když mám hotovo a vím, kdy přibližně budou kluci vystupovat, vracím se zpět na plac a c kuchyni si vyzvednu svůj hamburger. Opět hambáč obřích rozměrů, řekl bych, že to ani nejde nazvat double burger, tohle je minimálně triple burger. Nevím, proč mě tak Rick přecpává, ale zvláštní je, že ho do sebe vždycky narvu, sice pak celej večer nic nejím a ani snídat nemusím. Ale sem tam by něco menšího neuškodilo.

Položím talíř na pult, zakousnu se a hned se dám do vytváření dnešního playlistu. Navolím tam svoje oblíbené písničky, ty které maj u hostů úspěch a jsou oblíbené a ještě si nechám rezervu na písničky na přání. Zase si ukousnu, naposled zkontroluju, jestli je vše správně zapojeno a pak si sednu, dám se do likvidace toho burgeru a čekám, až se bar otevře a přijdou první hosté, potom se už nezastavím.

Celý večer proběhl v pohodě, hosté se bavili a patřičně utráceli na baru. Na parketu nebylo k hnutí a všichni tanečníci měli úspěch. Vrcholem večera, bylo jako vždy vystoupení naší hvězdy Dana, kterého všichni zákazníci znají jako Cherry.

Všichni zákazníci už jsou pryč a zbyl tu jen personál, který uklízí a chystá plac na zítřek. Pro mě to naštěstí znamená, jen vypojit veškerou techniku, vypnout notebook a to je vše. Ještě jednou všechno překontroluju, a když je všechno v pořádku, obleču si koženou bundu, přes rameno si hodím tašku s noutem a dám se na odchod. Ještě se všemi rozloučím a do kuchyně zanesu talíř. Vím, že by to kluci uklidili, ale jsem zvyklý po sobě uklízet a navíc… proč si odpírat možnost ho vidět?

„Už jdeš domů?“ zeptá se mě Rick, když položím talíř do umyvadla, zatím co on ukládá nejrůznější ingredience na své místo.

„Jo, a dnes jsem i unavený, tak nezůstanu, abych pomohl ostatním,“ přičemž názorně zívnu. Rick se hlasitě zasměje a pocuchá mi moje polodlouhé blond vlasy s fialovorůžovým melírem. Zalapám po dechu a mám pocit, že se samým štěstí rozteču po podlaze.

„To vidím, tak běž co nejdřív do hajan, ty náš školáku,“ znovu mi pocuchá vlasy a dál si mě nevšímá.

Školáku? A ještě to řekne takovým tónem jako bych byl nějaký malý špunt a on dospělý. Naštvaně nafouknu tvářičky a vypochoduju z kuchyně. Nejraději bych ho za tu poznámku uškrtil, ale za to skoro pohlazení mu odpustím úplně všechno. Sám si prohrábnu vlasy ve snaze napodobit ten příjemný pocit, ale bohužel… to příjemné brnění v celém těle a rychle bušící srdce zvládne pouze jeho ruka. Povzdechnu si, proč jen jsem se musel zamilovat do někoho jako je on? Měl jsem pár známostí jen na jednu noc, vzhledem k místu, kde pracuju, se není čemu divit, ale nikdy jsem nesvolil k opětovným schůzkám a důvodem je jen ON a jeho okouzlující úsměv.

Celou cestu myslím jen na něho. Jsme kolegové z práce, sem tam prohodíme pár slov, párkrát jsme spolu pili v rámci nějaké párty v práci, ale to je asi tak vše. Krom jména, věku, sexuální orientace a přítelkyně o něm nic nevím a i přesto toužím po něm, po jeho blízkosti a toužím vědět všechno, co o něm nevím.

Ach jo… proč jen musím být láska tak složitá? Unaveně sebou prásknu do postele a nechám se unést hlubokým spánkem a krásným snem o mě a Rickovi.

Otravný zvuk budíku mě nutí se zvednout a vypnout ho. Bože, jak já nechci do školy, a bože, jak moc ti děkuju, že je pátek!

V koupelně spácháme ranní hygienu i se sprchou, abych nesmrděl cigaretama a chlastem. V pokoji na sebe nasoukám tu šíleně nudnou černou uniformu a vzhledem k tomu, že je nejvyšší čas jít do školy, tak snídani dám jen do pusy a jím ji cestou.

Škola naštěstí uteče brzo a bez větších problémů, nikdo z učitelů mě nevytasil a ani jsme z ničeho nepsali, takže dnešní den bych mohl nazvat úspěšným. V šatně se přezuju a plouživým krokem zamířím opět domů, cestou se stavím ještě v obchodě, abych si koupil nějaké zásoby, a pak se se dvěma taškama plahočím domů. Dnes jsem fakt hodně vyšťavenej. Večer to vidím hektolitry silné kávy a několik redbulů. Jinak by se taky mohlo stát, že na tom pultu usnu a to i navzdory hlasité hudbě.

Zabouchnu za sebou dveře, vyzuju boty a jdu na vybalování tašek v mé malé kuchyni. Když je hotovo, jednoduše se za chůze vysvlékám, přičemž za sebou nechávám cestičku ze své uniformy. Neřeším to, ono se to pak uklidí. Ještě stihnu nastavit budíka, abych nezapsal do práce, a pak už jen doháním onen potřebný spát.

Dnes už podruhé vstávám, ale o poznání vyspalejší. Proto nemám tak vražedné sklony zabít budík jako ráno.

Opět si vyčistím zuby a obleču si svoje oblíbené černobílé pruhované tričko, které mi padá z ramene, ošoupané džíny, obleču bundu a se svým vybavením se vydám do práce. Nejím, vím, že to nemá cenu, protože se v práci zas stejně nacpu.

Vejdu do baru, kde už lítá po place Micky, šéfík mluví s dalším číšníkem a prostš to taky vypadá jako vždycky před tím než se má otevřít. Pozdravím se všemi a opět si nachystám svou práci. Nakonec mířím do zákulisí s mou obvyklou zastávkou v kuchyni.

Je tu živo a zmatek jako vždycky, ale přijde mi, že dnes tu nevládne taková ta klasická dobrá nálada. Všichni jsou ticho a hledí si své práce. Žádné pokřikování ani vyprávění vtipů a hlasitý smích.

„Ahojky,“ pozdravím všechny, oni se jen otočí a jen zvednou ruku v pozdravu.

„Ahoj,“ odpoví mi jako jediný Rick, ale bez úsměvu bez nálady, jen jako by mě chtěl odbít, „Zase hambáč?“ zeptá se, aniž by se na mě podíval. Nechápu, co se děje. Copak se něco stalo? Nebo že by přišel na to, co k němu cítím? Ale jak? To je nemožné…

„Dnes ne, dal bych si jen hranolky,“ odpovím a pořád si ho zkoumavě prohlížím, snažíc se přijít na to, co se děje.

„Oki,“ další prostá odpověď. Přejdu blíž k němu.

„Co se děje? Stalo se něco?“ vím, že je mi po tom putna, ale…

„Nechci se teď o tom bavit,“ odbyde mě, ale já se nedám tak snadno.

„Tak co po práci? Že bychom si popovídali?“ asi bych neměl tak tlačit.

„Končíme pozdě a ty vstáváš do školy,“ zkusí se mě zas zbavit.

„Nevstávám, v sobotu do školy nehodím,“ usměju se na něj. Povzdechne si.

„Dobře, tak po práci,“ řekne rezignovaně. Je mi líto, že to neříká s větším nadšením, ale asi bych měl být rád, že můžu s ním strávit nějaký čas navíc.

„Budeš chtít někam sednout?“

„Nooo…“ poškrábe se ve vlasech, „Co říkáš tomu, že bychom se stavili u tebe a tam něco popili?“

Cože? U mě? Já a on? To mi to dělá schválně? Tohle má být nějaký kurz sebe ovládání?

Asi jsem se zbláznil, ale souhlasil jsem. Odměnou mi byl jeho úsměv. Odešel jsem z kuchyně a opět se vydal do šaten účinkujících.

Celý večer jsem byl šíleně nervózní. Byl jsem roztěkaný a nemohl jsem se na nic soustředit. Moje láska bude dnes se mnou u mě doma. To je jako splněný sen, ale zároveň je to nehorázně bolestivé, vědět, že on ve vás vidí jen kamaráda a vy ho při tom milujete. Naštěstí se moje vnitřní rozpoložení na mé práci nijak neprojevilo, možná až na fakt, že hrálo asi mnohem více ploužáků než obvykle, ale podle plného parketu soudím, že to nikomu zas až tak nevadilo.

Po zavíračce jsem si schoval svoje věci a pak jsem šel pomoct klukům, aby to měli rychleji a to dřív mohli jít domů. Když jsme měli vepředu hotovo, sedl jsem si na jednu židličku a čekal, až to dodělají i kluci v kuchyni. Seděl jsem tak asi 15min, když mi někdo poklepal na rameno. Otočil jsem se a uviděl svého idola. Byl v civilu a nehorázně mu to slušelo. Vlastně nikdy jsem ho neviděl jinak než v pracovním, což znamená bílé triko a kalhoty a kolem pasu zástěra a teď…stojí přede mnou v černých džínách a černým triku. Jednoduché, ale nehorázně mu to slušelo. Musel jsem hlídat, aby mi netekla slina z pusy.

„Můžem?“ zeptal se, zatím co já na něj koukal jak svatý obrázek. Neschopen slova jsem jen kývl, vzal si svoje věci a vyšel za ním z baru.

Vedl jsem ho nočním městem k svému bytu a cestou jsme se ještě stavili v nonstopce pro nějaký piva. Já sice moc nepiju, ale jedno si dám, a Rick vypadá, že dnes má picí náladu. Po chvilce konečně dorazíme ke mně a já děkuju bohu, že jsem před odchodem alespoň posbíral to oblečení, co jsem tu nechal, jak jsem přišel ze školy.

Pozvu ho dál a hned ho zavedu do obýváku, kde si sedne na sedačku a hned se dá do otevírání první plechovky piva. Já jsem si odskočil do pokoje, kde jsem se převlékl do něčeho pohodlnějšího, a když jsem vrátil, tak Rick už otevíral druhou plechovku piva. Přisedl jsem si k němu a taky si jednu otevřel a začal pomalu upíjet. Vládlo divné ticho, nikdo nechtěl začít. Já nervózně poklepával prsty po plechovce, zatímco Rick do sebe házel jejich obsah.

„Tak co se stalo?“ odvážil jsem se zeptat a podíval jsem se na něj. On dělal jako by mě neslyšel a dál spokojeně upíjel ze svého piva. Když už to trvalo moc dlouho, prostě a jednoduše jsem se k němu natáhl a plechovku mu vzal. Hodil po mě sice naštvaným pohledem, ale nijak neprotestoval.

„Tak co?“ zopakuju otázku. Rick si zhluboka povzdechne.

„Pohádali jsme se s Jessicou, že prý trávím večery v práci a jí se vůbec nevěnuju. Já se naštval ařekl ji na to, že vydělávám peníze, které ji nevadí utrácet za šaty a další blbosti a ona se urazila,“ řekne na jeden dech. Já jen valím oči, na jednu stranu můžu být rád, že mají rozepři, ale nechci, aby byl smutný nebo trápil, což se očividně děje.

„Aha, a rozešli jste se nebo si dáváte pauzu?“ vím, měl bych ho utěšovat, ale odpověď na tuhle otázku mě hodně zajímá.

„Nevím, od včerejška, kdy jsme se porafali, jsme spolu nemluvili, tak nevím, jak to bude,“ vezme si zpět svoje pivo a upije z něj.

Pozoruju ho, je opravdu krásný. Kéž by mohl být můj…

„To bude dobrý, to se nějak určitě vyřeší,“ snažím se ho utěšit, i když nevím, jestli to bude mít nějaký účinek.

„Jo, nějak se to určitě vyřeší,“ zhodnotí můj výrok Rick, „Lenny, může tu dnes u tebe přespat? Domů se mi za ní teď nechce a navíc si nejsem jistý, jestli bych došel v pořádku,“ a opět vykouzlí ten svůj úsměv.

„Jo-o-o není problém,“ dostanu nějak ze sebe, „Můžeš spát tady na gauči, já ti sem donesu nějakou deku a poštář,“ s tím se začnu pomalu zvedat z gauče, kdyby mě nezastavila ruka v mých vlasech. Už zase mi je čechrá…

„Dík!“ a ruku stáhne.

Nemotorně se postavím a dobelhám se do pokoje, ze skříně vytáhnu ložní a s ním v náruči se vrátím zpět do pokoje. Rick skolil další plechovku a na stole se začala tvořit menší hromádka. Všechno jsem to posbíral a šel to vyhodit do koše. Vrátil jsem se zpět a začal upíjet stále ze svého prvního piva.

Zbytek večera probíhal celkem v pohodě, Rick pořád pil a do toho jsme si povídali o všem možném. O hudbě, filmech, různé komické historky. Do toho jsme ujídali nějaké chipsy, co jsem kdesi vyštrachal a čas příjemně utíkal.

Venku už začalo svítat, když Rick vyčerpáním a alkoholem usnul. Teď jsou to snad dvě hodiny, co tu jen tak sedím u pohovky a pozoruju, jak spí. Chtěl jsem si jít lehnout, ale prostě jsem nemohl prošvihnout příležitost sledovat milovanou osobu, když spí. A že je to kouzelnej pohled. Leží na zádech, jednu ruku pod hlavou a druhá leží volně na jeho břiše. Tričko lehce vyhrnuté, takže je vidět jeho ploché a lehce vypracované bříško. Ve tváři spokojený výraz a lehce pootevřené rty.

Tak moc bych jej chtěl políbit, alespoň jednou v životě ochutnat ty rty. Vrýt si jejich chuť do paměti a nikdy na ni nezapomenout.

Přisunu se blíž k jeho obličeji, opřu si svou hlavu o ruku, kterou mám těsně u jeho hlavy. Jsem teď kousek od něj a můžu zkoumat každičký detail toho božského obličeje. Lehce se dotknu jeho tváře a pohladím ho. Nevzbudil se. Opakuju pohlazení. Zavrtí se, ale stále spí.

Snad jen lehce políbit bych ho mohl, krátce a lehce… to přece nevadí… nic se nedozví a já alespoň uhasím touhu po něm. Zvednu hlavu ze své ruky a začnu ji pomalu přibližovat. Můj obličej je těsně u toho jeho a já můžu cítit jeho dech na mých rtech. Mezera mezi námi zmizí díky polibku. Polibku, jež je jemnější než dotek motýlích křídel a opojnější než nejtvrdší drogy tohoto světa.

Najednou nemůžu přestat, bláhově jsem myslel, že svou touhu uhasím, ale opak se stal pravdou. Moje polibky přestávají být jemné a získávají na síle. Už se nejedná o žádné nevinné polibky nějaké školačky. Právě jsem zakusil svou drogu a vychutnávám si ji plnými doušky… dokud můžu…

Tolik jsem se podvolil tomu pocitu, že jsem přestal dávat pozor. Najednou jsem odhozen skoro na druhou stranu pokoje. Zmateně se koukám, co se děje, a najednou se můj zrak střetne s pohledem muže na pohovce. Utírá si rty hřbetem ruky a mě propaluje mě zuřivým pohledem.

„Co si jako myslíš, že děláš?!?“ zařve na mě a začne se hrabat z pohovky. Míra alkoholu v krvi je ještě poměrně vysoká, protože pohyby jsou lehce neohrabané.

„J-á-á-á,“ snažím se něco vykoktat, ale nenacházím slov. Co bych mu vlastně řekl? Že ho už víc jak rok miluju?

„Ty na mě nemluv! Co sis jako myslel?“ míří do chodby a snaží se nazout do bot.

„Když já…“ nestačím domluvit, když mě chytne za tričko pod krkem.

„Nemluv! Nesahej na mě, nelíbej mě a prostě a jednoduše mě neházej do jednoho pytle s lidmi jako jsi ty!“ Pustí mě a s hlasitým bouchnutím dveří opustí můj byt.

Svezu se podél zdi na zem. Obejmu si kolena a naplno se rozvzlykám. Tohle bolelo, nejen, že mě nesnáší, ale dokonce mnou opovrhuje…

Chci umřít…