Svět naší (zvrácené) fantazie

Sleduju tě zpovzdálí. Schován ve stínu, tak abys mě neviděl. I když ty vlastně ani nevíš, že existuju. Dělí nás pár metrů a přitom vzdálenost mezi námi by se dala počítat na desítky kilometrů. Ty, jež jsi na výsluní, ve světle reflektorů a ve středu všeobecného dění. Já, skryt očím na místě, kde na tebe nemůžu dosáhnout.

Seš můj sen, moje láska… Moje tragická láska… Láska, jež neměla žádný začátek, a přesto je se špatným koncem.

Procházíš kolem mě, aniž bys věděl, co k tobě cítím. Chci se tě dotknout, ale to je něco nesplnitelného. Hledím na tebe, seš tak krásný, zatím co já… Šedá myška, po níž ani pes neštěkne. Ani krásný, ani škaredý. Ani hloupý, ani přehnaně geniální. Prostě ten mnohý z davu.

Nevěnuješ mi ani jeden pohled. Proč taky? Ale já… já na tebe koukám jako na boha. Ráno se probouzím se zrakem upřeným na tvůj plakát. Krásně se na něm směješ a já mám hned větší chuť do života, když mi ten den tak krásně začíná. Vysleču si svoje pyžamo, na němž mám tvoji fotku. Je to trapné, ale aspoň takhle si může představovat, že se mnou spíš. Pustím si tvoje CD a poslouchám tvůj krásný hlas, z něhož se ve mně rozlívá příjemný hřejivý pocit.

Tolik krásný pocitů a přesto nevydrží dlouho. A proč? Protože tě potkám, spatřím tě kousek před sebou, ale nedosáhnu na tebe. A to mi trhá srdce na kusy. To je to, co mě ničí! Nechci takhle žít, ale nemám na výběr… Láska k tobě je až příliš silná. Jsem k tobě spoután příliš pevnými pouty a přesto, že ty je nevidíš a ani si jich nejseš vědom, omezují mě.

Žiju, ale sotva dýchám…Ne! Tohle není život, tohle je nicotné přežívání… O co by to bylo jednoduší, kdybych nebyl, kdybych to celé skončil? Ale stejně by si toho nikdo nevšiml… Ty by sis toho nevšiml… Tak proč to dělat? Abych si ulevil? Osvobodil se od toho? Ne! Abych utekl… Udělal bych to jen proto, abych utekl… a proto to neudělám… Vlastně na to ani nemám odvahu…

Sednu si za svůj stůl, který je úplně vzadu. Jsem mimo dění, nikým nepozorován. Ty jen kolem procházíš a přes dav, který se kolem tebe utvořil, tě ani nevidím. Ale vím, že tam jsi, slyším tvůj smích. Tak přátelský, tak zvonivý, jako rolničky o vánocích.

Do očí se mi derou slzy… Slzy zoufalství. Sklopím zrak, aby nebyla vidět moje slabost. Abys ty neviděl mou slabost… Papír přede mnou je zkrápěn slanými kapkami a inkoust na něm se pomalu rozpíjí, a i když přes spadlé vlasy mi nikdo do obličeje vidět nemůže, raději se kvapně utřu a zničím tak důkazy mého rozpoložení… Nasadím další masku, kterou se chráním, aby mě srdce nebolelo ještě víc a nevykrvácelo…

Je tak těžké být zamilovaný…

Proč vůbec existuje něco takového, jako neopětovaná láska? Není i opětovaná láska dost komplikovaná? Tak proč to dělat ještě složitější?

Úděl člověka je hrát v téhle divadelní hře. Romanticky zamilovaného, jenž je též milován, anebo tragikomického hrdinu, jenž se svého milovaného nikdy nedočká.

Kdyby si tak mohl každý člověk psát vlastní scénář svého života…