Svět naší (zvrácené) fantazie

Timmy

Ležím na posteli u sebe v pokoji a po tvářích mi tečou slzy. Už jsem si mohl zvyknout, ale nejde to. Na tohle si člověk nedokáže zvyknout. Tělo už možná nebolí, ale rány na duši jsou hlubší a hlubší.

Jak dlouho už to trvá? Dva týdny? Měsíc? Nebo snad dva? Už ani nevím. Čas pro mě přestal existovat v momentě, kdy se můj život stal jednotvárnou rutinou. Zavřený v pokoji, věčně v posteli a na sobě doteky a stopy člověka, kterého z hloubi duše nenávidím.

Utřu slzy, už dávno vím, že nemá cenu plakat, ale jednou za čas potřebuju svoje pocity ventilovat ven. A to vždy, když pán není doma a nevidí mě, jinak bych byl potrestán. Pro něj jsem jen hadrová panenka, se kterou si může hrát a pak ji pohodí do kouta.

Neohrabaně vstanu z postele, že se obleču, ale mám co dělat, abych se vůbec udržel na nohou. Úplně cítím, jak ze mě vyprchal život, jím málo… Ne že bych nemohl, ale většinu času je mi ze sebe tak blbě, že to jídlo v sobě neudržím.

Po desátém pokusu se mi to naštěstí podaří a já se dobelhám k židli pod oknem, přes kterou mám přehozenou prostou košili. Nic jiného si oblékat nebudu, stejně to nemá cenu, mladý pán se brzo vrátí… ale i přesto tu nechci být nahý.

Potom opět přejdu k posteli a lehnu si a jen počítám minuty, než uslyším bouchnutí dveří a následné zavolání mého jména.

Eric

„První rána!“ zakřičím, když uvidím vysoko na nebi dravého ptáka. Díky tomu si vysloužím možnost jako první vystřelit. Mí přátelé si rozeberou zbylé pokusy.

Zamířím kuší, a když jsem si jistý cílem, zmáčknu spoušť a vystřelím šíp vysoko do nebe. Dnes mám štěstí a tak po chvilce dopadne na zem tělo ptáka.

„Dnes máš štěstí,“ poplácají mě po zádech ostatní, ale to už nasedáme na koně a míříme domů. Dnešní lov je už u konce a já se těším na zábavu, která mě doma čeká. Za poslední měsíc, jsem si to mrně pěkně vycvičil a poslušně mi slouží. I když musím přiznat, že to jeho počáteční vzpouzení a škemrání o konec mi chybí.

Na druhou stranu by to dnes mohla být legrace. Kdyby se přátelé chtěli zapojit, tak bychom něco zajímavého mohli vymyslet a něčím příjemným si zpestřit dnešní odpoledne. Ďábelsky se mi blýskne v očích při představě toho zrzavého stvoření, nahé v posteli, a co všechny by se s ním dalo dělat.

„Co si představuješ?“ zeptá se mě James, jeden z mých přátel, který zrovna jede na koni vedle mě.

„Proč myslíš, že si něco představuju?“ a trochu koně popoženu.

„Měl jsi takový zasněný a zároveň podlý výraz.“

„Však uvidíš,“ odbudu ho a kopnutím do slabin popoženu svého hřebce.

Netrvá dlouho a všichni seskakujeme z koní na nádvoří našeho zámku a přenecháváme uřícené koně sluhům, kteří se o ně postarají. Moji společníci mě následují do mých komnat, které jsou dostatečně veliké, aby se tam nás deset lidí vešlo. Čekám, kdy se tu objeví moje hračka, ale zatím z nenápadných dveří na jedné straně pokoje nikdo nevychází. Jindy bych se naštval, ale dnes se to rozhodnu přejít. Přece jen tu mám návštěvu a na tuhle zábavu je ještě času dost.

Jen co se zavřou dveře za služkou, která nám donesla nějaké občerstvení, debatujeme o tom, co ještě dnes podnikneme.

„Navrhuju hrát karty,“ a čekám, jaká bude reakce ostatních. No zatím se nijak nadšeně nekoukají. „Bude to s odměnou,“ dodám a bavím se pohledem, jak se najednou všichni tváří velice nadšeně.

„A jaké bude ta odměna? A bude pro všechny?“ a spousta podobných otázek začala padat na mou hlavu.

„Já pro vás odměnu mám, respektive pro toho, kdo vyhraje,“ a usměju se při vybavení si toho rozkošného zrzka vedle v pokoji s roztaženýma nožkama a tím jeho bolestným výrazem.

„A když vyhraješ ty?“ nadhodí někdo zajímavou otázku a já se nad tím musím zamyslet. Co bych si tak mohl přát? Mám to!

„Když vyhraju, uspořádáte pro mě večírek… V dokonalém římském stylu. Plno jídla, pití a hlavně sexu,“ určuju si podmínky. Většině se ta představa líbí, co si budem nalhávat, jsme chlapi a máme svoje choutky i potřeby. Ale Jamesovi se to moc nezamlouvá. V podstatě se divím, že s námi ještě tráví čas. Ne, že by to byl svatoušek, ale mnohem zdrženlivější než my ostatní.

Když je můj návrh nakonec schválen, pošlu sloužící pro větší stůl, protože k tomu mému mrňavému bychom se nevešli, a taky židle. Než to sloužící nachystají, já jdu najít u sebe v pracovním stole karty a rovnou smíchám dva balíčky dohromady, aby bylo pro všechny dost karet. Ještě pak sluhy zaúkoluji donesením dostatečného množství občerstvení, ať kvůli tomu nemusíme přerušovat hru.

A když už máme všechno, posadíme se kolem stolu, každý se sklenicí lahodného vína a já rozdávám karty.

Timmy

Rozlepím oči, v pokoji je šero a vedle z pokoje se ozývá veselý smích. Zase zavřu oči, když v tu ránu, jako by do mě udeřil blesk a já se rychle posadím. Proboha! Já jsem usnul… a nepřivítal pána, který tu už pravděpodobně nějakou dobu je. Ještě jednou se podívám z okna, kde se pomalu šeří. Potom rychle kouknu k malým hodinám na stěně, na kterých ručičky ukazují něco po šesté hodině.

Zděšením mi div nevypadnou oči z důlku a nervózně si zkousnu ret. To jsem spal tak dlouho? Vždyť kolik bylo, když jsem se jen natáhl na postel s tím, že budu jen ležet… Dvanáct? Jedna hodina? Z vedlejšího pokoje se ozve další vlna pobavené smíchu.

Nechce se mi tam, ale na druhou stranu vím, že musím, jinak ten trest, který přijde, bude ještě horší. I když… může to být ještě horší? Upravím na sobě košili, rukama prohrábnu svoje rozcuchané vlasy a nejistým krokem se vydám ke dveřím, které opatrně otevřu a nejdříve zjistím jaká je situace. Vidím pána ve společnosti dalších lidí, nepamatuju si, že bych je kdy viděl, ani zda tu měl pán někdy takhle početnou návštěvu. Nejistě přešlápnu na prahu. Na chvilku mě dokonce opustí odvaha vylézt z pokoje a naopak mě přepadne neuvěřitelná touha a rozběhnout se zpět do postele a zahrabat se pod peřinu a už nikdy nevylézt. Ale když jsem si tohle všechno představil, představil jsem si taktéž ten trest, co by následoval. Do očí se mi nahrnou slzy. Jako bych zrovna teď mohl cítit tu bolest a to ponížení, které bych cítil. Jako by mě týral přímo teď…

Popotáhnu, utřu slzy do rukávu a se strachem se vydám k pánovi.

„Pane?“ promluvím kousek od stolu.

Eric

„Pane?“ uslyším tiché zašeptání, které i přes hluk v místnosti bylo slyšet. Rozhlédnu se a pohled mi padne na nedaleko stojícího Timmyho. Stojí tam jen v košili a úplně vidím v očích ten strach. Samozřejmě se na něj přesune pozornost i všech u stolu a Timmy se pod tím zájmem začne třást ještě víc. Pokynu mu hlavou, aby přešel blíž a on tak učiní. Ví dobře, že mě se odmlouvat nemá.

Jakmile je kousek ode mě, stáhnu ho k sobě. On jen zděšeně vypískne a nasadí výraz lovené zvěře. Jen se ušklíbnu a začnu ho líbat, přičemž mu začnu vyhrnovat košili. Timmy nejdřív ztuhne a pak se roztřese. Dokonce cítím, jak se mi zapřel o ramena, ve snaze se odtáhnout. Ale má to marný, proti mně nemá šanci… nikdy ji neměl.

Vyruší mě tiché odkašlání, a když se od Timmyho odtáhnu, všimnu si, že to byl James, který mě teď probodává nečitelným pohledem. Ostatní se taky koukají, ale u nich vidím zájem. Ušklíbnu se. Podaří se mi Timmyho blesku rychle svléknout a posadit na klín. Snaží se rukama zakrýt a taky vidím, že už má slzy na krajíčku.

„Pánové, dovolte mi představit vám vaši výhru,“ řeknu pevným hlasem k překvapení všech, včetně Timmyho. Ano, sloužil mi dobře, ale už mě omrzel. Už se nebrání jako dřív a ten počáteční vzdor byl úžasný, ale teď už je až moc poslušný. Takhle třeba poslouží někomu dalšímu.

„Cože?“ vyjekne Timmy a já se na něj zamračím. Teď si dovolil příliš. Na mě nikdo zvyšovat hlas nebude.

„Nezapomeň na svoje místo,“ zavrčím mu do ucha a zatahám za vlasy, až se mu obličej zkroutí do bolestné grimasy.

„Ale-,“ chce něco říct a tak ještě víc zatahám, bolestně sykne, ale i přesto ho to od mluvení neodradí, „To přece nemůžete,“ vzlykne a snaží se vypáčit mou ruku z vlasů. Uchechtnu se.

„To se mýlíš, já můžu všechno. Patříš mi,“ a pár kousanci mu označím klíční kost, „Jsem si tě už dávno koupil, rodina tě prodala za měšec zlaťáků. Už mi patříš úplně, a proto si s tebou můžu dělat, co chci. Ale snad tě může hřát pocit, že se jim už nikdy nebude dařit špatně,“ Timmy na mě vyděšeně kouká a zase začne brečet. Tuhle jeho uřvanou stránku nesnáším, zvlášť když mu nic nedělám a tak nemá důvod fňukat.

„To má být vtip?“ zeptá se James pevným hlasem. A já obrátím svou pozornost k němu.

„Proč by byl?“ pozvednu obočí a přitáhnu si Timmyho k sobě a vášnivě ho políbím na krk, až mu tam nechám několik dalších červených značek. Ten se rychle odtáhne, jak mu to jen moje sevření dovoluje, a já zase pokračuju ve hře.

Timmy

Snažím se překonat ten třas, který ovládá moje tělo. Třesu se odporem k člověku, kterému sedí na klíně, a i zadržovanými vzlyky. Nechce se mi žít. Stala se ze mě hračka, kterou si teď budou předávat z postele do postele. Může být ještě něco horšího? Myslím, že jsem na samém dně lidského živoření… Můžu se vůbec ještě nazývat lidskou bytostí?

Eric

Nechávám Timma u sebe. Aspoň se při hře tolik nenudím, když si můžu sem tam pochutnat na jeho těle či rtech. Ale hra už trvá moc dlouho a už z toho začínám být přespříliš unavený. Chtělo by to už konečně skončit, aby si ho už konečně někdo odvedl… I když v případě mojí výhry mi nebude vadit, že mi zůstane, pro hračku se najde využití kdykoliv a můžu ho pak půjčit na tom večírku, co pro mě v případě výhry připraví. Každopádně za výhru budu rád, ale prohra mě bůhví jak nezraní…

„Tak pánové,“ ujmu se slova po další půlhodině, „Myslím, že už hrajeme dost dlouho… Vyložme karty a zjistěme, kdo je dnešní vítěz,“ s tím položím svoje karty na stůl a čekám, až tak učiní všichni. Následuje sledování všechny vyložených karet, až se všichni zastavíme na Jamesovi, dnešním vítězi.

„Gratuluju,“ zašklebím a přitáhnu si Timmyho za bradu do posledního vášnivého polibku, potom jej odstrčím a opět přesunu svou pozornost na Jamese, jen slyším, jak něco dopadlo na zem, předpokládám, že to hračka spadla na zem, ale to už není moje věc, tohle je už Jamesova starost a věc „Doufám, že ti dobře poslouží… Stejně jako mě,“ upiju vína, pohodlně se usadím v polstrované židli a začnu se bavit s přáteli. Jen koutkem oka vidím, jak James vstal a jak odchází společně s Timmym. Takže tohle už není moje starost…

Timmy

Zatnu pěsti a snažím se potlačit bolestné zaúpění po tom pádu na zem. Narazil jsem si loket a neuvěřitelně to bolí. Navíc nevím, co se teď bude dít dál. Pán se už opět věnuje zábavě a já jako bych tu nebyl, ne že by moje existence byla bůhví jak důležitá…

Koutkem oka zachytím pohyb a nedlouho na to se mi před očima zjeví pár krásný a drahých bot. Bojácně vzhlédnu a setkám se s párem hnědých a hřejivých očí. Polknu a čekám, co se bude dít, kdy na mě začne křičet, ať vstanu, či do mě dokonce kopne, ale nic se neděje. Naopak… Dřepne si ke mně a podá mi ruku, jako bych byl jemu rovný.

„Zvládneš to, nebo ti mám pomoct?“ zeptá se mě a já naprázdno otevřu pusu. Nakonec zavrtím hlavou a s vypětím všech sil se pokusím vstát. Překvapí mě, když mě chytne za paži a pomůže mi na nohy.

„Máš nějaké oblečení?“ zeptá se šeptem a já mu v odpověď přikývnu, že ano. „Tak se běž obléknout, a pokud máš nějaké věci tak si je vezmi taky, počkám na chodbě.“ Přikývnu, že rozumím, a rozejdu se do svého pokoje. Tam na sebe obleču svoje oblečení, ve kterém jsem sem přišel, a to je vše. Nic jiného tady nemá, nic si sebou neodnesu, kromě hrozných vzpomínek a jizev na duši i srdci…

James

Věděl jsem, že Eric je prase, ale tohle překvapilo i mě. To, co řekl, ale i jeho chování vůči tomu chlapci. Tolik agresivity a žádná jemnost. Navíc ten chlapec nevypadá dobře, hubená postava, samá značka… v tváři pobledlý, smutný a prázdný pohled a přesto tolik bolesti v očích.

Sám teď nevím, jak se k němu chovat, ale nějak cítím potřebu, mu zas vrátit na život do těch jeho očí a časem snad i nějaký ten úsměv. Ale po tom co si musel prožít u Erica… I když nevím, co s ním dělal, dokážu si to představit… Nebo raději ne…

Čekám na chodbě a nedlouho na to, se otevřou dveře a z nich vyjde ten kluk. Budu se ho muset zeptat na jméno. Má na sobě trochu ošuntělou košili, prosté kalhoty a prošoupané boty. Trochu svraštím obočí. Vypadá hrozně, budu ho muset obléct. Jinak nic nemá.

„Nic si s sebou nebereš?“ zakroutí hlavou a ani jednou se na mě nepodívá. Nervózně se podrbu na hlavě.

„A jméno?“

„Timmy,“ špitne a dál se kouká do země.

„Tak půjdem,“ a vydám se chodbou směrem ven. Po chvilce se kouknu přes rameno, abych zkontroloval, jestli jde Timmy za mnou. Jde, ale strašně pomalu a každou chvíli se opírá o stěnu. Rozejdu se za ním a snažím se nepřemýšlet nad tím, jak moc je ten kluk zesláblý.

Aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám, ho vezmu do náruče. Timmy ani nic neřekne, sice se chvilku tváří dost vyděšeně, ale hned na to mu únavou klesnou víčka a on usne. Usměju se, upravím si ho a rozejdu se ven. Nechám si dovést koně a pak na něj opatrně vysadím nejdříve jeho a pak se tam vyhoupnu i já.

Pozvolným tempem dorazíme na naše panství. Už je celkem dost pozdě v noci, ale i tak se v pár místnostech svítí. Jen co dojedeme na nádvoří, přijde náš podkoní. Nejdříve mi pomůže s Timmym a pak, když sesednu i já, vezme si do péče mého koně.

Timmy se tím přendáváním z náruče do náruče probudí a jen co zaregistruje, že ho nesu, dožaduje se postavení na vlastní nohy. Vyhovím mu, nehodlám ho do ničeho nutit. Vydám se do svých komnat, ale mnohem pomaleji, aby mi Timmy stačil. Počkám, až mě u pokoje dojde, a pak společně vejdeme.

Zavřu dveře a přejdu ke křeslu u okna. Svleču si kabátec a ten následně přehodím přes opěrku. Rozepnu si knoflíčky u rukávů košile a ty si následně vyhrnu. Ohlédnu se po Timmy a co uvidím, mi vyrazí dech. Má svlečené kalhoty a zatím co si rozepíná košili, přechází k posteli, a když se mu košile sveze po ramenou na zem, vyleze na ni. Nechápu, co dělá, dokud si nelehne na záda a neroztáhne nohy jako ta nejlacinější děvka z bordelu.

Přejdu k němu a skloním se nad ním.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjedu na něj. Vaří ve mně krev, vím, že to není jeho chyba a o to mě to štve.

„To proč tu jsem, pane,“ řekne smířlivě a ton jeho hlasu mě zabolí ještě víc. Takové smíření se svým osudem. Jak to jen mohl Eric udělat? Ta nemá srdce?

Skloním se níž a jemně políbím Timmyho na ústa a pohladím ho po tváři.

„Hezky se vyspi,“ popřeju mu dobrou noc. Potom opět přejdu k oné židli, kde odložím zbytek oblečení. Přejdu k posteli a lehnu si na druhou stranu. Přitáhl bych si Timmyho do náruče, ale nechci, aby se bál, měl by se pořádně vypsat. Teď potřebuje hlavně čas a něčí péči… A já mu obojí velmi rád poskytnu.

Timmy

Ležím na zádech a skoro ani nedýchám. Bojím se, i když nemám proč. Můj spolunocležník už spokojeně oddechuje, což jen svědčí o jeho spánku. V hlavě mám zmatek a nevím jak reagovat. On si mě nevzal? I přesto že mohl? I přesto jak jsem se mu nabídl? Jen něžný polibek na rty a přání dobré noci?

Nevím, co dělat… Tohle je pro mě něco nového po tolika dnes bolesti… Nevím, jak mám reagovat… Mám tu jen tak ležet a spát? Ale je to pánova postel, nikdy jsem v pánově posteli nespal… Nemám si raději lehnout na zem? Co když mě pak potrestá, až mě najde spát vedle sebe… Nevím, co mám dělat!!!

Nejistě se podívám vedle sebe. Je otočený čelem ke mně a spí. Ve tváři má příjemný a uvolněný výraz. Zajímalo by mě, jestli se tahle mile vypadající tvář dokáže zlobit. Nebo to raději nechci vědět, pak bych to jistě pocítil na vlastní kůži, jak krutý dokáže být tenhle člověk.

Ale nápor nový informací, neznámá situace a vlastní slabé tělo mi nedovolí dále přemýšlet o možném trestu, co se stane, až se vzbudí a najde mě ležet v posteli. Jsem až příliš otupělý únavou….

Víčka jsou najednou až příliš těžká… Za chvilku mám už zavřené oči a i já klidně oddechuju pokojným spánkem… Pokojným spánkem? Ano… pokojným… Po dlouhé době spím pokojně… bez strachu a nočních můr…