Svět naší (zvrácené) fantazie

 Kim

Ležím na gauči a nepřítomně čučím na strop. Nevěřili byste, jak moc je bílá barva zajímavá. A to „nic“ tam je ještě zajímavější. Nevím, jak dlouho tu ležím. Zalehla jsem hned, jak jsem se vrátila z konkurzu a od té doby jsem tím „nic“ naprosto uchvácena. Rozhodla jsem se vypnout a nikdy se z té letargie neprobudit. Tohle je mnohem lepší než realita…realita, ve které budu bydlet se Super Juniory. Bohužel někdo mi tohle nepřeje a můj mobil se rozezvoní na plný kule. Líně se zvednu a vydám se k tašce, kterou jsem po příchodu hodila kamsi do kouta, a tak teď musím jít po sluchu.

Vyštrachám ho v jedné kapse, a aniž bych se koukla, kdo volá, příjmu hovor.

„Prosím?“ zeptám se automaticky a stále trochu mimo.

„To je teda pozdrav za všechny prachy,“ uslyším něčí hlas a chvilku mi trvá, než jej přiřadím k Yu.

„Tak se nečerti, omlouvám se, jsem ještě trochu mimo, a tak jsem ani nevěděla, kdo volá,“ ospravedlňuju se, zatímco se snažím přijít k sobě a opět nastartovat ten vypnutý křáp v mé hlavě, alias mozek.

„Dobře, omluva se přijímá, ale příště ti to neprojde tak snadno, ale teď proč volám, jak to nakonec dopadlo? Od té doby, cos mi sem vletěla jako velká voda, ses mi vůbec neozvala,“ zeptá se mě a já můžu slyšet v jejím hlase menší výtku.

„Promiň,“ už zase se omlouvám, „Ale měla jsem toho teď strašně moc, a abych ti řekla pravdu, dopadlo to fakt blbě.“

„To tě vyhodili i jako kluka? To je mi líto!“ začne mě přítelkyně utěšovat.

„Tak to není Yu, nevyhodili mě….naopak,“ odvětím, ale nezním nijak vesele, i když bych měla.

„Počkej Kim, teď tomu nějak nerozumím. Říkáš, že to nedopadlo dobře, ale zároveň říkáš, že tě nevyhodili, tak jak to je?“

Všechno své přítelkyni řeknu, do všech detailů. I to, že se mám nastěhovat, včetně toho, jak na mě všichni reagují, a to že DongHae mě nenávidí jak v mé dívčí podobě, tak i jako kluka mě nesnáší. Domluvím a na druhé straně se ticho, čekám, že se Yu ozve, ale pořád nic.

„Yu? Jsi tam? Děje se něco?“

„To seš teda pěkně v prdeli,“ oznámí mi kamarádka něco, k čemu jsem už dávno došla a sama, „Já jsem ti říkala, ať si to pořádně rozmyslíš, ale ty ne…“ Tak to je super, místo, aby mě morálně podpořila, mi bude ještě sypat popel na hlavu.

„Promiň Yu, ale tohle všechno vím sama, ale už s tím nic nemůžu udělat. Teď budu potřebovat hlavně tvoji pomoct.“

„A s čímpak?“ můžu já mít takhle švihlou kamarádku? Na jednu stranu hází moudra, ale základní věci jí nedochází.

„S čím asi? Potřebuju od tebe zásobu lepidla a nejspíš ještě jednu paruku, stejnou jako mám teď a ještě bych tě ráda vytáhla na nějaké nákupy, potřebuju si nakoupit nějaký „pánský věci“ a navíc jsme spolu dlouho nikde nebyly,“ osvětlím ji svoje plány.

„Jo to zní skvěle a na mě se můžeš spolehnout. Zítra jdu dopoledne do práce, ale kolem druhé bych měla končit, tak jestli ti to stačí odpoledne?“

„Jo stačí, takže jsme na zítřek domluvené. Budu tě čekat před prací a nejdřív si zajdem někam na oběd.“

„Oki, budu se těšit!“

S tím se rozloučíme a já zas můžu svůj mobil hodit bůhví kam. Opět se odeberu na svou sedačku, na kterou s hlasitým žuchnutím spadnu, a opět začnu s nenamáhavou činností aneb…Ten strop je opravdu zajímavý!

LeeTeuk

Stojím v malé místnosti a prohlížím si věci, co tu jsou. Do teď mi to tu sloužilo, jako menší pracovna, ale kvůli novému členovi, to budem muset vyklidit, aby se měl kam nastěhovat.

Pracovní stůl tu zůstane, jen věci z něj si přesunu k sobě. Z malé knihovny se knihy přesunou do obývacího pokoje a jinak tu to zůstane taky, naštěstí to víc nábytku není. Jen - kouknu kolem sebe - s těma krabicemi budu muset něco. Nejdříve si budu muset projít, co v nich je a roztřídit, co vyhodíme a co poputuje do sklepa.

„Opravdu tu musí bydlet?“ ozve se od dveří do pokoje. Otočím se a vidím, jak se o futra opírá DongHae. Povzdechnu si, tohle jsme už spolu řešili.

„Hae, proč se ptáš, když odpověď znáš. Prostě se s tím smiř. O víkendu se k nám přidá náš nový člen a my ho přivítáme, jak se patří,“ snažím se mu už po několikáté domluvit. S klukama se známe už dlouho a jsme prakticky rodina, ale teď k nám má přijít nový člen a Hae v něm vidí vetřelce. Od začátku byl proti, ale když takhle agentura rozhodla tak se nadá nic dělat. Já jako leader, jsem to přijal a musel akceptovat, ale ostatní…

„Vy možná, ale já se s ním rozhodně nehodlám bratříčkovat,“ odsekne mi kousavě. Povzdechnu si, tohle nebude jednoduché soužití. O to to budu mít těžší.

„Hae, prosím, nedělej problémy. Neříkám, ať se s ním hned kamarádíš, ale chovej se slušně.“ Jen si odfrkne a s vražedným výrazem ve tváři zmizí. Prohrábnu si vlasy a sehnu se k první krabici, jejíž obsah se chystám prozkoumat. Tak u tohodle strávím spoustu času, možná bych mohl požádat o pomoc někoho z kluků…

DongHae

Vztekle zapluju k sobě do pokoje a mrštím sebou na postel, div se celá nezhroutí. Natáhnu se k mptrojce, co mám na nočním stolku a do sluchátek si pustím písničky. Jsme naštvaný a potřebuju se odreagovat a tohle mi pomůže. Navolím si danou skladbu, nastavím hlasitost a s rukou pod hlavou zavřu oči a přemejšlím.

O víkendu se sem nasáčkuje ten malej sráč. Jak ten mi dokáže hnout žlučí… Vždyť nám je dobře a všechno zvládáme, tak proč potřebujem dalšího člena? A navíc ještě takového… ani na jméno mu nemůžu přijít. Sakra! Vždyť jsem se přišel uklidnit a ne o něm přemýšlet!

O něco zesílím zvuk a se zavřenými oči, naprosto nevnímající okolí, usnu…

Kim

Tak tohle byl fakt hektický týden…

S Yu jsme sfoukly nákupy za jedno odpoledne, takže jsem se v podvečer vracela s plnou náručí tašek, kde bylo samý pánský oblečení. Yu mi sehnala ještě jednu stejnou paruku a zásobila mě lepidlem.

Stavila jsem se v agentuře podepsat a vyřídit všechny papíry, do toho jsem dala výpověď v práci a v neposlední řadě jsem musela správci oznámit svoje stěhování. Ještě že krom postele, žádný nábytek nebyl můj a já se nemusela s ničím montovat. Na zítřek jsem si domluvila kamarády, aby mi rozmontovali onu postel, aby když v sobotu ráno dojede stěhovací auto, bylo všechno nachystáno.

Teď jsem ve fázi, kdy si balím svoje věci do krabic. Dívčí věci si schovám u Yu a neutrální, popř. pánský pojedou pěkně se mnou. Překvapí mě, že toho není tolik, bála jsem se, že toho bude víc. Teď už jen zbývá vygruntovat celý byt a bude to… Dnes opět umřu na posteli, těším se na svůj volný den, ale ten je momentálně v nedohlednu…

V pátek večer jsem nervozitou ani spát nemohla. Kolem mě samé krabice, já ležím na zemi na matraci a v celém bytě panuje taková divná atmosféra…divná? Spíš děsivá… Usnout se mi podaří až nad ránem. Ale vzhledem k tomu, že stěhováci maj dojet brzo a já se musím hodit do chlapeckého, musím vstávat proklatě brzo. Vyhrabu se z deky a namáhavě se odloudám do koupelny, kde sáhnu po kartáčku na zuby, což je jediná věc společně s pastou, co mi tu zbyla. Když je hotovo dám se do nasazování a lepení paruky, potom se vrátím do pokoje a cestou nezapomenu klít na to, že můj hrneček je schovaný a stejně tak i káva a čaj a já ani nemám potuch, ve které z těch krabic by to mohlo být. Asi jsem si je opravdu měla popsat a neházet tam jednu věc za druhou bez ohledu na to, co to je.

Obleču se do černých kalhot alá nasrávačky a k tomu si obleču černé tílko a nějakou károvanou košili. Ještě se zběžně zkontroluju v zrcadle, zda všechno je na svém místě a vše, co nemá být vidět, opravdu není vidět.

Netrvá dlouho a já venku slyším hlasité zatroubení a mě je jasná, že stěhováci přijeli, mávnu na ně z okna a běžím jim dole otevřít.

Vzhledem k tomu, že jediná větší věc byla moje postel a zbytek byly krabice s věcmi, jsme měli během chvilky hotovo a já se ani nenadála a seděla jsem v autě a jela směr můj nový domov.

Jeli jsme asi dvacet minut, když jsme zastavili před vysokou patrovou budovou. Vypadala mnohej luxusněji, než ten můj činžák, ve kterém jsem bydlela já. Chlapíci nejdřív vytáhnou věci z auta a teprve potom je začali nosit dovnitř. Já sama jsem popadla jednu z lehčích krabic a vydala se též dovnitř. Z instrukcí, co jsem dostala a které mám napsané na papírku, jež svírám v ruce, vím, že mám jet do 11. patra a tak jsem si přivolala druhý výtah, protože ten první se plnil mými věcmi.

Nastoupila jsem, zmáčkla číslo 11 a se srdcem v krku jsem se vydal vstříc své smrti…

7… porozuju čísla pater na displeji… 8… 9… ještě dvě patra…10… ještě jedno… 11… CINK…a jsem tady.

Otevřou se dveře a já se ocitnu na dlouhé chodbě. Opět se juknu na papírek, abych zjistila číslo dveří. Cestou sleduju štítky na dveřích, ale to které hledám zatím nikde. Jsem už na konci chodby, když konečně najdu, to které hledám. Třesoucí rukou zazvoním na zvonek a čekám, až mi příjdou otevřít. Netrvá dlouho a slyším odemykání zámku a dveře se otevřou.

No super, tak tohle pěkně začíná. Nepřišel mi otevřít nikdo jinej než DongHae a jen co mě spatří, nasadí nehorázně kyselý a otrávený výraz.

„Co tu chceš?“ zeptá se jako by nevěděl, že se dnes stěhuju.

„Co myslíš? Prodávám koláčky, imbecile,“ nevím proč mě tak nesnáší, ale jestli si myslí, že si to nechám líbit, tak se plete.

„Nemáme zájem,“ zařve mi do tváře a bouchne mi dveřmi před nosem.

Párkrát otevřu a zase zavřu pusu, aniž bych cokoliv řekla. To myslí vážně? To je vážně kretén! Opět zazvoním.

„Jdi pryč!“ zařve zpoza dveří. Vida, takže neodešel. Položím krabici na zem, už mě začaly bolet ruce, jak jsem si ji věčně přendávala z ruky do ruky. Opět můj prst zamíří ke zvonku a zmáčkne ho, ale tentokrát tam zůstal a tak můžu slyšet, jak se celým bytem ozývá neodbytné CRRRRRR!

„Přestaň zvonit!“ slyším, jak opět řve, ale já dělám, že neslyším a dál se věnuju zvonění jako o život. Nedlouho na to slyším opětovné odemykání a na mě vykoukne leadrova hlava. Pustím zvonek.

„Omlouvám se, Hae nějak není ve své kůži,“ začne se LeeTeuk omlouvat, ale mě je jasný, že mě prostě tady nechce.

„To je v pohodě, já už jsem si poradil,“ odvětím a sehnu se pro svou krabici. Teuk mě pustí do bytu. Procházíme chodbou, kde si na zemi všimnu velké spousty bot.

Z chodby jsme se dostali do prostorného pokoje, který plní funkci jídelního koutu a kuchyně, přičemž od sebe jsou odděleny barovým pultem. Žádný luxus, ale všechno je vybaveno stylově a účelně. Prohlídla bych si to víc, ale můj průvodce na mě nečeká a pokračuje dále do bytu. Následuju ho a ocitnu se v obrovském obýváku, kde na sedačce sedí celé osazenstvo Super Junior, které se zvedne jen, co mě spatří. Teda všichni se postaví kromě DongHaeho, který se mě rozhodl ignorovat. Teuk přejde k ostatním a rozpřáhne ruce.

„Tak tě tady vítáme…“