Svět naší (zvrácené) fantazie

 Kim

Stojíme všichni před tělocvičnou a čekáme, až se ti vevnitř poradí a konečně se rozhodnou. Opět koukám z okna. Už neprší a snad poprvé za dnešní den se začnou skrze mraky objevovat sluneční paprsky. Vypadá to kouzelně, lidé se už neschovávají a naopak rozverné děti skáčou a dovádí v kalužích. Z příjemného rozjímání mě probudí zavrzání dveří a mírné odkašlaní. Otočím se za zvukem a vidím, že "kmenová rada" už vyšla ze svého úkrytu, aby nám přednesli svůj ortel, který je mě celkem u zadních vrátek.

„Děkujeme, že jste počkali, víme, že se nám to poněkud protáhlo,“ začne hovořit LeeTeuk, jakožto lídr skupiny, „Ani my jsme netušili, že se výběr takto protáhne, ale opravdu hledáme toho nejlepšího z Vás a po dnešku už jsme si naprosto jistí, že našim novým členem se stává…“

Je vidět, jak všichni napínají svoje slechy, aby jim náhodou neuniklo jejich jméno. Já si dál sedím na parapetu a sleduju celou situaci zpovzdálí, ani jsem se nehla, na rozdíl od ostatních, kteří okamžitě utvořili kolem nich kruh.

„…Kim Jung…“

Eh? Cože? Já? Jak je to možný? Nechápavě se podívám na onu skupinku, která upírá svůj zrak na mě. Najednou se ke mně rozejde LeeTeuk a podává mi ruku. Aniž bych věděla, co dělám a byla při smyslech, podala jsem mu tu svou.

„Gratuluju,“ potřásl mi s ní a opět se vrátil k ostatním a mě tam nechal stát jako solný sloup. Když jsem konečně přišla k sobě a mě došla celá tato situace, musela jsem se zeptat.

„To jako fakt já?“ Vím…není to inteligentní, ale já to prostě potřebovala slyšet znova…. Všichni se odtrhli od loučení s ostatními účastníky a pobaveně se na mě podívali.

„Slyšel jsi, opravdu ty,“ usměje se… RyeoWook(?), či jak se jmenuje – se jmény bude ještě problém, pár jich sice znám, ale…

„Prošel jsi, proto tě prosím, zůstaň tu ještě chvilku, abychom se dohodli na dalších věcech,“ pokračuje hlavní choreograf, „ještě tady něco domluvíme a hned se ti budem věnovat, tak se když tak vrať zpět do tělocvičny.“

Dnes už poněkolikáté se vrátím do oné tělocvičny, musím říct, že krásné. Prostorná, a kdyby venku svítilo slunce, tak určitě i hodně prosvětlená. Po jedné straně velké zrcadlo a co se týče audio techniky…dokonalé. Tady se bude skvěle trénovat, i když s těmi kluky? Nejsem si jistá, ale někteří vypadají, že by mohli být v klidu. Netrvá dlouho a už jsou tu zase všichni…teda všichni ne…jen Super Junioři, bez choreografů. Přijdou až ke mně a naznačí mi, aby se posadila na zem.

 „Takže…ještě jednou ti gratuluju. Jinak nás nejspíš znáš, ale i tak se ti představíme. Já jsem LeeTeuk a jsem lídrem celé skupiny, toto je…“ a s tím my představí každého člena a mě z toho jde hlava kolem. Všichni se na mě povětšinou přátelsky usmějí, někteří i zvednou ruku na pozdrav, ale dva z nich – DongHae, který na mě měl už předtím blbé poznámky a zvlášť na prvním konkurzu, kam jsem přišla ještě jako dívka, a EunHyuk, který očividně táhne za jeden provaz s DongHaem – ti mě teda neobdařili přátelským pohledem, obzvlášť Hae, ten snad na mě dokonce vrčel. Být to pes, už bych mu nasazovala náhubek…

„Teď ještě něco málo organizaci. Kdy se k nám hodláš nastěhovat?“ položí mi Teuk otázku, na kterou jsem opravdu nebyla připravena.

„Co prosím?“

„No, kdy se k nám nastěhuješ?“ zopakuje mi otázku jako bych byla nějak mentálně zaostalá. Já přece slyšela moc dobře, a právě proto se ptám.

„O jakém stěhování mluvíte? O něčem takovém nebyla řeč, mě se líbí tam, kde jsem…“

„To je přece samozřejmé,“ chopí se slova HeeChul, „my všichni spolu bydlíme, a proto je logické, že ty – jako nový člen SuJu – budeš bydlet s námi,“ vysvětlí mi a ostatní na to přikývnou.

Takže, co teď? Jsem pěkně v prdeli! S něčím takovým jsem nepočítala… Chtěla jsem jen do agentury a teď mám pracovat s NIMI a dokonce se k nim nastěhovat?! Nastěhovat? Já?

„Já bych to viděl tak,“ chopí se slova opět lídr, „že dokonce týdne se tu stavíš podepsat smlouvu a vyřídit všechny formality, dáš výpověď v práci a o víkendu by ses mohl už stěhovat,“ copak já s něčím takovým souhlasila?, „a od příštího týdne by ses už mohl účastnit všech našich tréningů,“ domluví Teuk a koukne na mě takovým pohledem, který naprosto říká, že čeká ode mě nějakou reakci, kladnou reakci.

„Promiň, ale myslím, že jsem ještě s ničím nesouhlasil a v práci nechci dávat výpověď! Z čeho asi budu žít?“

„Jako člen SuJu budou odteď všechny tvoje výdaje placeny agenturou,“ snaží se mi to vysvětlit SungMin(?), „a jediné, na co se ty máš soustředit, je momentálně tvůj debut a rozvíjení tvých tanečních schopností…“

Tak teď už opravdu nevím, jak se z toho vyvlíknout. Nečekala jsem, že by se to TAKHLE zkomplikovalo. Počítala jsem s tím, že se převleču za kluka, dostanu se do agentury a budu si to spokojeně tančit. Mezitím jsem se, jaksi dostala k Super Junior, a navíc bych se k nim měla nastěhovat. Tohle jsem fakt nedomyslela, ale to jsem celá já… Hned se do všeho hrnu po hlavě a přemejšlím až potom. Tohle budu muset ještě nějak vykoumat.

„Dobře, souhlasím, ale mám podmínku,“ jestli tohle nevýjde, tak se můžu jít rovnou zahrabat.

„Jakou?“ zeptá se Teuk.

„Chci vlastní pokoj,“ aspoň tohle mi umožní hrát svou roli. Když budu mít dostatek soukromí, tak by to nemusel být až takový problém.

„Tak na to teda honem rychle zapomeň, chlapečku!“ oboří se na mě DongHae. Asi mě opravdu nemá rád a je jedno, jestli holka nebo kluk.

„Uklidni se Hae!“ napomene ho Teuk a pak opět přesune svou pozornost na mě. „Proč chceš vlastní pokoj?“ Sakra! Zas debilní otázka a já na ni musím rychle vymyslet dostatečně uvěřitelnou lež.

„Prostě s tím mám problémy, mám rád svůj prostor a sdílení pokoje s někým jiným je pro mě něco nepředstavitelného a dokonce až traumatizujícího,“ jsem to ale herečka, snad na to skočí.

„Myslím, že by se to dalo zařídit,“ promluví po chvilce přemýšlení Teuk. BINGO! „Ale budeš se muset spokojit s malým pokojem, moc místa tam mít nebudeš.“

„To mi nevadí, stejně nemám moc věcí, a pokud tam bude postel, tak víc ke spokojenosti nepotřebuju,“ tuhle možnost si prostě nenechám vzít.

„Takže jsme domluveni, prosil bych tě, aby sis tedy do konce týdne vyřídil veškeré papíry, a o víkendu budem s tebou počítat,“ uzavře celou debatu lídr a spolu s ostatními se zvedne ze země a když se se mnou zběžně rozloučí podáním ruky – všichni, krom DongHaeo – odejdou pryč.

Já si poberu svoje věci a s hlavou plnou myšlenek se vydám domů. Přemejšlím jen o jednom. Jak zvládnu předstírat, že jsem kluk a zůstanu ve své roli? Jak zařídit, aby se nepřišlo na to, že jsem holka a… Co se stane, když to praskne?