Svět naší (zvrácené) fantazie

 Je mi 20 let a mám příležitost změnit od základu svůj život... ale nebude oběť, kterou musím podstoupit příliš vysoká? Neobrátí se všechno proti mě?

Jmenuji se Kim a tohle je můj příběh..

Kim

Je to tady, musím se koncentrovat a vydat ze sebe to nejlepší. Nahodím si přes rameno sportovní tašku a vejdu do vysoké budovy. Sídlí tu společnost sdružující mladé talenty, od tance, přes herectví až po zpěv. A právě dnes se koná nábor nových členů do taneční sekce pro zvláštní angažmá a pokud uspěju, tak si splním životní sen.

Jen řekněte, kolik lidí má možnost dělat, co ho baví?

„Páni, tady je ale lidí, ale to se dalo očekávat,“ rozhlídnu se po zástupu čekajících lidí. Když vejdu, oči všech se stočí na mě, koukají nějak překvapeně. Nechápu, ale nemám v úmyslu si z toho cokoliv dělat. Dojdu k registračnímu místu a i když slečna za stolem se na mě kouká poněkud nedůvěřivě, nakonec mi registrační formuláře předá a dostanu pořadové číslo.

Odejdu trochu stranou, abych si v klidu vyplnila papíry, ale nemůžu si nevšimnout všeobecného šuškání na mou osobu. Taky mi příjde divné, že tu nevidím, žádné dívky...

Zapnu si do uší mp3 s mou skladbou a v duchu si procházím celou svou sestavu. Trvá více než hodinu, než se dostanu na řadu a to mám štěstí, že patří mězi ty první, za mnou je ještě další spousta účastníků.

Vejdu do soutěžního sálu, odložím se si tašku, ze které si vytáhnu CD se svou skladbou a zamířím k přehrávači. Kouknu, kdo je v porotě a nestačím se divit. Krom několika lidí, které neznám a pravděpodobně to budou zaměstnanci společnosti, tam sedí celá sestava Super Junior.

´Co ti tu dělají?´

„Promintě slečno, ale co tu děláte?“ ozve se z poroty. Nechápavě se na ně podívám.

„Jsem tu na konkurzu, co jiného bych tu dělala?“

Uvidím v jejich obličejích pobavení a některým na rtech hraje usměv, i když se to snaží skrýt.

„Promintě slečno, ale vás určitě nehledáme.“

„A to jako proč?“

„Protože jsi holka!“ odpoví mi jeden ze SuJu, tuším, že DongHae. Zle se na něj podívám.

„A co má být? Na letáku žádné omezení nebylo, takže mám...“ nestačím doříct.

„Netušili jsme totiž,“ pokračuje někdo ze společnosti, „Že by se nějaká odvážila. Bohužel naše chyba...“

„Mohla bys odejít, další čekají, a stejně na to nemáš“ přes zuřivost ani nevím, který z nich to řekl.

„Vždyť jsem nic nepředvedla, jak to můžete posoudit, to nemám šanci jen proto, že jsem dívka?“

„Ano!“ zase Donghae

„Slečno, opusťtě laskavě tento sál, dívku, navíc cizinku, opravdu nehledáme. Snad jindy.“

Je mi do pláče, to je společnost stále tak úzkoprsá, že jako dívka nemám šanci, i když můžu být lepší než všichni chlapi dohromady. Zatlačím slzy, tu radost jim neudělám, popadnu tašku a chystám se odejít, za zády slyším tichý smích kluků. U dveří se ještě zastavím a podívám se na ně.

´Nemyslete si, že tímhle to končí. Já se jen tak nevzdám.´

Projdu kolem účastníků a ani z jijech strany nejsem ušetřena posměchu. To mě dopálí ještě víc, vyhodím formuláře a jakmile vyjdu z budovy, zamířím do nejbližššího obchodu s oblečením a přitom zavolám své dobré kamarádce.

„Ahojky Kim, děje se něco?“

„Ahoj Yu, promin, že volám ta narychlo, ale něco se děje a já potřebuju pomoct, seš doma nebo v práci?“

„Doma.“

„Oki, tak cca za půl hoďky jsem u tebe, pááá.“

„Uhn, poč...“ má smůlu, už jsem zavěsila. Prohrabuju se regály s oblečením a nakonec najdu, co potřebuju.

---cca o půl hodiny později---

„Jéžiši Kim, copak hoří? Nemusíš tak zvonit, přece nejsem hluchá.“

„Já vím, ale spěchám, potřebuju s něčím pomoct a nemáme moc času...“

„Oki, oki, tak se uklidni a pojď dovnitř, chceš čaj nebo něco jiného?“

„Ráda.“

„Seš si tím jistá?“

„Stoprocentně,nenechám se vyhodit jen proto, že jsem holka. Takhle aspoň zjistím, jestli na to mám nebo ne.“

„Tak jo, tak se dáme do toho...“

„No myslím, že to vypadá dobře,“ zhodnotila Yu můj vzhled skoro hodinové práci.

Prohlížím v zrcadle a jsem nadmíru spokojená. Krátké vlasy, na sobě tílko s košilí, kalhoty po kolena a tenisky.

„Vypadá to dokonale, teď nikdo nepozná, že jsem holka. Paruka skvěle drží díky tomu lepidlu a prsa taky nejdou poznat.“

Yu se jen zašklebí.

„To sis myslela, že to nezvládnu? Jako pomocná maskérka něco umím, ne?“

Obejmu ji.

„Tak jsem to přece nemyslela, jen jsem nečekala, že to bude vypadat až tak dobře.“

Pustím si a jdu si zabalit věci.

„No nic, Yu, musím jít.“

„Držím pěsti a dej mi pak vědět.“

„Jasně.“ zamávám jí vyletím ze dveří, jak namydlená střela.

---cca o další půlhodinu později---

Druhý pokus, teď se mi to určitě podaří!

Opět vejdu do agentury a tentokrát žádnou pozornost nevzbudím, což svědčí o tom, že můj chlapecký převlek je dokonalý. Slečna na recepci mi dá papíry a upozorní mě, že jsem to stihl(a) jen taktak, že konkurz bude končit přibližně za půl hodiny.

Dnes již podruhé vcházím do soutěžního sálu, jsou tu všichni. Nejraději bych je něčím praštila do hlavy, ale udusím to v sobě a jen na ně hodím vzteklý pohled. Do přehrávače dám CD a zapnu to. Nachystám se a jakmile začne hrát hudba začnu tančit svou sestavu.

A je po všem, po škončení tance, si ode mne vzali vyplněné papíry a řekli, že se mi ještě dnes ozvou, zda jsem postoupila do dalšího kola.

Super Junior a porota

Naše společnost se rozhodla pro tento konkuz z jediného důvodu, oživit choreografii Super Junior. Celkem se mělo nabírat cca 10 lidí, přičemž jen jeden měl být přiřazen přímo k SuJu a zbytek se měl začlenit do stávající struktury tanečního oddělení. V porotě zasedli následující: ředitel společnosti, vedoucí taneční sekce, hlavní a pomocný choreograf a celé osazenstvo Super Junior.

V jednu chvíli se do sálu dostaví poněkud malá dívka, nejspíš cizinka a hrne se k přehrávači.

„Promintě slečno, ale co tu děláte?“ ozve se vedoucí taneční sekce.

Dívka se zastaví a stočí pohled k nám.

„Jsem tu na konkurzu, co jiného bych tu dělala?“

Tohle všechny pobaví a někteří se neubrání tichému smíchu.

„Promintě slečno, ale vás určitě nehledáme,“ pokračuje vedoucí.

„A to jako proč?“ nenechá se odradit.

„Protože jsi holka!“ odpoví jí celkem hrubě DongHae

„A co má být? Na letáku žádné omezení nebylo, takže mám...“ začne se bránit.

„Netušili jsme totiž,“ přerušil její obhajobu vedoucí a všichni mu horlivě přikyvují, „Že by se nějaká odvážila. Bohužel naše chyba...“

„Mohla bys odejít, další čekají, a stejně na to nemáš“ musí si rýpnout HeeChul.

„Vždyť jsem nic nepředvedla, jak to můžete posoudit, to nemám šanci jen proto, že jsem dívka?“

„Ano!“ odpoví ji zase DongHae.

„Slečno, opusťtě laskavě tento sál, dívku, navíc cizinku, opravdu nehledáme. Snad jindy.“

Nekonečný den, všichni už jsou unavení, tolik skladem, tolik různých tanečních sestav. Dostavila se celá sorta lidí, od naprostých antitalentů, kteří jen chtěli 5min slávy a vidět nějako slavného, přes kvalitní tanečníky, až po pár fakt zajímavej talentů, kteří by mohli mít šanci.

Už jsme mysleli, že už máme hotovo, když se od sálu dostaví ještě jeden klučík. Malá, nevýrazná postava, takovej střízlík. Snad všem muselo v hlavě proběhnout něco ve smyslu ´Co nám tenhle může nabídnout?,´ ale jakmile začal tancovat musela většina z nás pozměnit názor. Sestava byla zajímavá a měla štávu. Dotancoval, odevzdal papíry a odešel.

Následovala nás další vražedná část a to vybrat, kdo postoupí do dalšího kola, naprosté propadáky jsme házeli rovnou na jednu hromadu „zamítnutých.“ Teď zbývalo se probrat zbytkem. Jako poslední nám zbyl ten nenápadný chlapec.

Hlavní choreograf: „A co si myslíte o tomhle?“

EunHyuk: *vezme si registraci s fotografií* „To je ten, co tančil jako poslední?“

Hlavní choreograf: „Ano!“

EunHyuk: „Co se týče tanečních schopností, tak byl dobrej, zajímavé prvky a očividně se věnuje více stylům, což je jen plus pro něj.“

DongHae: „Souhlasím, ale nevypadal, že by něco vydržel. Aby to nebyl jen takovej ten roztomilej tvoreček bez výdrže...“

*SungMin a RyeoWook se začali smát*

RyeoWook: „Nemyslíš si, že působíme podobným dojmem?“

DongHae: *vražedně se na ty dva podívá*

LeeTeuk: „Navrhuju ho pro jeho taneční schopnosti poslat dál a zítra při druhém kole se uvidí, jestli fyzicky na to má...“

Kim

Odšourám se domů, dnešek byl náročnej. Bydlím v malém jednopokojovém bytečku, se sprchou a malou kuchyní, kde se člověk sotva otočí. Ale je dost možné, že tu už moc dlouho zdržovat nebudu.

Zapadnu do pokoje, odlepím paruku, svléknu šaty, odmotám si stahovací pás kolem prsou a zapluju do sprchy. Když je hotovo, jdu do kuchyně a začnu si dělat pozdní oběd, ráno jsem měla takovou trému, že jsem nebyla schopna se ani nasnídat a můj žaludek to teď dává docela najevo. Pojím a zasednu k televizi, dnes už nemá cenu nic dělat a stejně musím hlídat telefon...

Už je skoro 20hod a já poalu ztrácím naději, že se vůbec ozvou, sotva držím oči otevřené a lehce klimbu.

´Crrrrrr´

Začne mi zběsile zvonit telefon, vystartím takovou rychlostí, že se málem přerazím o pohovku.

„Prosím?“

„Dobrý večer, mluvím s Kimem Jungem?“ ozve se hlas nějaké slečny, řekla bych, že asi sekretářka.

„A-ano, ano, to jsem já...“

„Chtěla bych vám pogratulovat k postupu do druhého kola a ráda bych vám sdělila informace o dalším průběhu,...“ začala a já myslela, že snad radostí vyskočím dva metry vysoko.

Bylo mi zděleno, že se mám dostavit druhého dne v 16hod na stejné místo a donést si věci na tanec, že to bude trvat asi tak dvě tři hodiny a pak budu muset ještě čekat na rozhodnutí, potom už bude konec.

Zavěsím a jdu do pokoje, kde uvolněně žuchnu na postel. Tak to bychom měli, první krok je za mnou, těžko říct, jestli se dostanu i dál, ale jedno mě těší...to že jsem to dokázala, i když mi tvrdili, že jako holka na to nemám...tohle bude moje satisfakce...a pokud se dostanu dál....tak...