Svět naší (zvrácené) fantazie

„A opravdu tam musíme?“ zívl muž znuděně a protáhl se. Pak si opřel hlavu o sklo a pozoroval krajinu, která pomalu ubíhala za okýnkem kočáru.

„Nedělej, že se ti na ples nechce,“ ohrnula nosík dáma, která seděla naproti něj. „Vždy si to nakonec náramně užiješ,“ dodala a šibalsky na něj mrkla.

„Hm, ale poslouchat pořád dokola ty hloupé a povrchní kecy…“ zamrčel zase muž s pohledem stále upřeným ven.

„Juliane, ty jsi dnes v tak skvělé náladě!“ zasmála se tentokrát dívka, která seděla vedle něj.

„Zkus si mě nevšímat, Liz, ano?“ šlehnul po ní Julian ledovým pohledem

„Přestaňte!“ překazil jejich popichování čtvrtý cestující. „Už jsme tu.“

Všichni strnuli a v jejich očích se zračila nedočkavost a vzrušení. Jen Julian obrátil oči v sloup. Dámy vytáhly z kabelek zrcátka, aby ještě naposledy překontrolovaly, jestli jsou opravdu dokonalé a pak už kočár zastavil.

Sluhové otevřeli dveře kočáru a čtveřice cestujících vystoupila. Pánové nabídli dámám rámě a takto zamířili ke krásnému sídlu, odkud bylo slyšet hudbu, hlasy a smích.

První šel ten znuděný mladík - Julian, který se ani nepokusil o nějaký náznak úsměvu a zájmu. Ocelově šedýma očima zkoumal noční oblohu a počítal hvězdy. Dlouhé černé vlasy měl svázané rudou sametovou stužkou, která ladila s jeho sakem. Kalhoty byly černé a stejně tak i košile. Jednoduché a elegantní. Vedle něj cupitala Liz – drobnější slečna v honosných temně zelených šatech se zlatými výšivkami, s krásnými blond vlasy spletenými do složitého účesu a s našpulenými rudými rtíky.

Za nimi šel druhý pár – Victor s krátkými tmavými, lehce prošedivělými vlasy, ale u mužů jsou šediny sexy. Měl oblek sladěný do temně šedé, kolem krku černého motýlka, na hlavě černý cylindr a v ruce elegantní černou vycházkovou hůl. A po jeho boku Marselia. Temná kráska s volně rozpuštěnými havraními vlasy, spalujícím pohledem temných očí a smyslnými plnými rty. Julian si všiml, jak jí to dnes v těch jednoduchých černých šatech sluší. Jemné zdobení bílou krajkou, bílý knoflíček, nic přehnaného, co by na sebe nápadně upoutalo pozornost. Pouze ten hluboký výstřih, který odhaloval její krásné poprsí.

Vešli do velkého sálu. Obrovského! Podél stěn stály stoly s vybranými pochoutkami ze všech koutů světa, kolem se procházeli dámy a pánové s poháry červeného… Julian se pro sebe usmál. Opravdu to trochu připomínalo červené víno.

„Vítejte, drazí přátelé!“ hrnul se k nim vysoký ramenatý blonďák s bradkou a knírem. „Je mi velikou ctí vás tu uvítat!“

„Potěšení je na naší straně,“ potřásl si s ním rukou Victor a dámy mu podaly své líbezné ručky k políbení.

„Jste překrásné, nádherné!“ usmíval se na ně muž.

„Nepřehánějte, Sergeji!“ sklopila Liz koketně zrak.

„Přehánět? Nikdy! Má slova nedokáží ani v nejmenším vystihnout vaši krásu! Smím vám být dnes večer na blízku?“ zeptal se nakonec a už si Liz odváděl ke stolu a nabízel kaviár.

„Rusové,“ konstatoval suše Julian a sám se vydal ulovit si nějakou dobrůtku, zatímco Marselia s Victorem zamířili na druhý konec sálu, kde hrála hudba a tančilo se.

Julian uždiboval hroznové víno a pozoroval ostatní v sálu. Ano, hodně z nich už znal, dokonce si občas vzpomněl i na jméno. Ale jména nejsou důležitá. Na těchto večírcích se o jména opravdu nikdo nezajímá.

„Mohu vám nabídnout?“ uslyšel vedle sebe hlásek. Zaostřil na mladíka, který stál vedle něj a nesl podnos s poháry. Měl jasně modré oči, nebesky modré. A dívaly se na něj tak zvláštně, jako kdyby ho probodávaly skrz na skrz. Julian nezůstával pozadu a svým chladným ocelovým pohledem si chlapce měřil dál. Malý nosík s drobnými pihami, rty ve zdvořilém úsměvu. Vlasy, obarvené na temně rudou, měl krátce zastřižené – už to byla jakási uniforma sluhů ruských boháčů. Ani černý obojek na krku nebyl zrovna známkou svobody. A typický oblek – bílá rozepnutá košile s červenými knoflíky a černé kalhoty.

Mladík si odkašlal a na chvíli uhnul pohledem. To se Julianovi líbilo, když donutil ostatní, aby se pod jeho pohledem ošili. Vzal si sklenici s karmínovým nápojem a napil se s pohledem stále upřeným na toho sluhu. Vypadalo to, že se nemá moc k odchodu.

„No co ještě?“ pozvedl Julian jedno obočí.

„Paní Nataša vzkazuje, že bude čekat v modrém salonku,“ promluvil chlapec. Měl takový zvláštní hlas, trošku chraptivý, ale to mu jen přidávalo na smyslnosti.

„Vyřiď paní Nataše, že přeji příjemné čekání,“ zašklebil se Julian. Rozhodně neměl v úmyslu za Natašou chodit. Rozhodně ne hned. Na to byl ještě málo opilý.

„Ale…“ otevřel mladík pusu dokořán a trošku se zamračil, jako by ho Julianova slova pohoršila.

„Myslel jsem, že sluhové neříkají žádná ‚ale‘,“ přimhouřil Julian nebezpečně oči. Vypadalo to, že mladík se nijak nevylekal, spíš to v něm začalo vřít. Každý sluha ví, že je sluha, ale ne každý má rád, když se mu to předhazuje. Vzal Julianovi prázdnou sklenici z ruky a když už odcházel, nezapomněl mu „omylem“ dupnout na nohu. Julian zaskučel a mladík se k němu otočil s nevinným pohledem:

„Omlouvám se, pane. To jsem opravdu nechtěl.“

„Jen počkej,“ zašeptal Julian a díval se za odbíhajícím sluhou. Musel uznat, že má ten hošík kuráž. A jak ho tak pozoroval, tak i hezké tělo…

Najednou mu někdo zakryl oči a uslyšel rozdováděný hlásek:

„Kdo je to?“

„Jeleno, prosím…“ zaúpěl Julian. Co to je za hloupé hrátky? Tohle ať dělají lidé. Snadno se vymanil z objetí, otočil se a spatřil plavovlásku v tmavě modrých korzetových šatech, které ladily s barvou jejich očí.

„Dneska jsi zase bručoun?“ usmála se na něj kouzelně a štípla do tváře.

„Jeleno…“ ustoupil Julian o krok.

„Vypadá to, že ještě nejsi v té správné náladě. Kolik jsi mě skleniček?“

„Určitě méně než ty.“

„To jistě. Já tě tu vyhlížím už nějakou dobu a jak si mám ukrátit čekání? Zvlášť, když to dnes tak nádherně voní…“ olízla si Jelena smyslně rty a bleskurychle se natáhla pro dvě skleničky z tácu nějaké právě probíhajícího sluhy.

„Možná by ses mohla krotit,“ navrhne jí odměřeným tonem Julian, když se Jelena zhluboka napije a z koutku úst jí vyteče pramínek karmínového nápoje.

„Nechci se krotit, když už jsi konečně tady,“ mrkne na něj a nastaví mu tvář, aby mohl slíznout červenou cestičku od nápoje. Ale Julian jen odvrátí zrak a napije se ze své sklenice. Možná má Jelena pravdu, zřejmě toho vypil příliš málo.

„Ale ale ale! Pánovi se to nelíbí?“ zamrká Jelena překvapeně a zavolá na muže kousek vedle. „Vasile! Pojd ke mně! Tady pán nemá chut, nechceš to olíznout ty?“

Muž hodí pohrdavým pohledem po Julianovi a vrhne se na plavovlásku. Pevně ji obejme kolem pasu a jazykem slízne stopy po rudé kapce. Ale nevypadá to, že by chtěl přestat. Jazykem přejede k jejímu oušku, začne ji laskat na krku.

„Opravdu se nepřidáš?“ zamrká svůdně na Juliana.

„Hezké šaty… Jen trochu nepraktické. Rozvazování korzetů nepatří mezi nejlepší schopnosti mužů.“

„Kdo říká, že ho bude rozvazovat muž?“ ozve se hlas za Julianovými zády a za chvíli se k líbající se dvojici přidá nějaká zrzka. Julian ji nezná. Nebo si ji nepamatuje. Otočí se k nim zády a snaží se v davu lidí najít toho modrookého mladíka. Tam je! Zrovna přibíhá s dalším podnosem sklenic. Julian se usměje a vykročí k němu pomalým krokem šelmy, která se chystá k útoku. Mladík si ho všimne a je vidět, že trošku znervozněl. Ale v tuto chvíli nemá proč. Julian ho chce jen škádlit pohledem a vzít si od něj pár skleniček. Cítí, že začíná být trošku opilý. A mladík mu přijde čím dál tím víc atraktivnější.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se ho, když se u něj hoch opět zastavil s podnosem.

„Není to jedno? Jsem jen sluha.“ Jazyk ostrý jako břitva. Julian se pousměje.

„Je to jedno, ale nechci na tebe volat ‚hej, ty, sluho‘. Myslím, že ani tobě to není moc příjemné.“ Chlapec chvíli mlčí, naštvaně hledí do ocelových očí.

„Jsem Tom. A myslím, že s vámi chce mluvit paní Nataša.“

„Chtít může. Mně nezajímá.“

„Nezajímá? To je od tebe ale ošklivé!“ ozve se pištivý hlas přímo za Julianem. Ten jen obrátí oči v sloup a než se otočí, všimne si drzého úsměvu v Tomově tváři.

Příliš nalíčená žena v příliš zdobených šatech  stojí s rukama v bok a podupává střevíčkem.

„Promiň, Natašo. Myslel jsem, že jsme si to minule vyříkali,“ pokrčí Julian rameny.

„Jsi arogantní a egocentrický zmetek!“ vmete mu Nataša do tváře.

„To už jsem slyšel,“ nenechá se Julian vyvést z míry. „Něco nového?“

„Nechápu, že tě tu vůbec trpím!“

„I to jsi už kdysi říkala. Popravdě – nechtěl jsem přijít.“

„To nechceš nikdy a potom spolu skončíme u mě v posteli.“ V posteli? Julian si nedokázal vybavit, kdy se milovali v posteli. Asi nikdy. Nataša se mu vrhla kolem krku a začala mu šeptat do ucha:

„Juliane, moje náruč je pro tebe vždy otevřená a kdybych měla nějakou duši, věz, že by patřila jenom tobě. Chci tě, Juliane, tak mě netrap.“

„Natašo, nechovej se jako nějaký obyčejný člověk, který tak snadno podléhá svým touhám,“ řekl Julian s opovržením a vysoukal se z jejího objetí. Kdyby nebyla tak zmalovaná, vypadala by mnohem krásněji. Ale to ne, v Rusku se všechny ženy líčí až přespříliš a Nataša to tak dělá pořád, i když už není obyčejný smrtelník. Vlastně už není smrtelník vůbec. Jako nikdo z nás.

„Ale, drahý Juliane, tady jsou všichni jen kvůli tomu, aby své touze mohli podlehnout. A ty taky. Vím, že se ti líbím.“

Nataša stojí krok od Juliana a začne si stahovat rukávy šatů z ramen. Pak se k němu přitiskne zády a tiše přikáže:

„Rozepni mi šaty.“

Zadečkem se chytře tiskne na Julianův rozkrok… který se začne probouzet k životu. Julián se zhluboka nadechne. Začne pomalu rozepínat knoflíčky šatů. Jde to pomalu. A ještě pomaleji, když se mu ruce začínají lehce třást vzrušením, protože Nataša dobře ví, jak se kroutit a kam zajet svou bělostnou ručkou.

„Nechápu, proč si na takový večer bereš šaty s tolika knoflíky!“ zavrčí jí do ucha.

„Protože vím, že tě to rozzlobí a ty se pak neudržíš,“ prozradí mu Nataša a Julian jen musí v duchu přiznat, že má pravdu. Po chvíli laskání je tak vzrušený, že nemá sílu otravovat se s jakýmkoliv rozepínáním šatů. Začne Natašu líbat zezadu na krk a u toho šaty jednoduše roztrhne. S tichým šelestěním dopadnou na zem a Natašino bělostné tělo je vystaveno na odiv všech v sále. Julianovi hlavou bleskne myšlenka, že je dobře, že se nemusí ještě otravovat s jejím spodním prádlem. Rozhlédne se kolem. Nejsou jediní v centru zájmu. Jelena s Vasilem a tou neznámou ženou se už poddávají svému chtíči a v hloučku přihlížejících už se taky najde více obnažených těl. Šaty padají na zem společně se zbytky jakýchkoliv zábran a sálem se začne ozývat vzrušené sténání. Julian ucítí, jak i jemu někdo svléká sako a rozepíná košili. Někdo mu olizuje ouško, další krk, jiný mu podává plný pohár, který Julian pár doušky vyprázdní. Konečky prstů přejede Nataše po páteři… Ne, tady není místo na něžnosti. Polibky a doteky na jeho těle ho rozpalují a on touží. Touží po slasti a extázi. Ale… chce opravdu Natašu? Jistě, nikdo tu neřeší sexuální partnery, každý chce ukojit jen tu touhu, která v nich dřímá a probouzí se s každým douškem té opojné tekutiny, lidské krve smíchané s kapkou vína a možná i něčím dalším. Ale Julian toho tolik dnes nevypil a tak, když mu někdo začne rozepínat pásek u kalhot, opět nad svým tělem převezme kontrolu.

„Příjemnou zábavu,“ zašeptá do ucha Nataše, která právě zaklání hlavu a slastně vzdychá. Má otevřená ústa a než se do nich začne dobíjet něčí jazyk, zahlédne Julian její ostré upíří špičáky. Prodere se houfem polonahých rozvášněných těl a oddychne si, že z toho tak lehce vyvázl. Ale jen co si to pomyslí, ucítí, jak mu ho do zad něco udeří a roztříští se to na zemi. Nataša po něm hodila sklenici s krví, která se rozstříkla po podlaze a střepy se rozlétly na všechny strany. Julian zahlédl její nenávistný pohled, který se ale ve vteřině změnil, když ji šikovné ruce a rty nechaly zapomenout na okolní svět.

Julian si sundal politou košili a jednoduše ji odhodil. Byla to jeho oblíbená, ale politá krví a červeným vínem už opravdu nebude k použití. Povzdychl si. Bude muset najít nějakou zábavu, aby mu to vynahradilo tu košili. Ale, když se tak rozhlížel a pozoroval, jak se už téměř všichni v sálu oddávají svým radovánkám, bylo mu hned jasné, že o zábavu teď už nebude nouze. Konec klábosení a nudných společenských formalit. Je čas na zábavu. A jako na zavolanou přibíhal ten modrooký mladík. Tom.

Julian se zatváří trošku smutně, když se mu Tom nevhrne do náruče, ale k nohám a začne sbírat střepy. Přidřepne si k němu a chytne ho za zápěstí. Tom se na něj podívá a Julian v jeho očích zahlédne strach.

„Tak už si nebudeš hrát na hrdinu?“ zeptá se ho a schválně se usměje tak, aby byly vidět jeho špičáky. Tom polkne, jako by tak mohl spolknout svůj strach. Juliana to pobavilo, ale uvědomil si, že je mu mladíka docela líto. Vypadal jako ztracené zvířátko mezi divokými šelmami.

„Jak dlouho tu už pracuješ?“ zeptal se ho.

„Týden,“ odpověděl Tom a dál sbíral střepy a házel je do porcelánové mističky.

„Takže tohle je tvůj první ples, jestli se nepletu,“ řekl Julian. Nebyla to otázka, ale chlapec stejně přikývl. Julian mohl jen hádat, jak se hoch cítí – bezbranný člověk v paláci plném upírů, kteří jsou rozvášnění a divocí a i když pijí krev kultivovaně z nabízených sklenic, ví, že i jemu koluje krev v žilách a snadno se můžeš stát takovou sklenicí i on. Kdyby tak věděl, jak moc snadno…

Najednou se sálem ozval výkřik. Ne žádný slastný, který unikne ze rtů při orgasmu. Tento byl hysterický a bezmocný. Všichni ztichli. Hudba přestala hrát. Desítky upírů se na okamžik zastavilo a otočili hlavy směrem, odkud se výkřik ozval. Byl to jeden ze sluhů. Stál mezi dvěma upíry, oči měl doširoka otevřené a roztrženou košilí prosakovala krev. Jeden z upírů si právě olizoval zakrvácené prsty, druhý začal mladíka zbavovat zbytků košile a jazykem olizoval krvácející ránu. Většina upírů se zase vrátila k činnosti, ze které je výkřik vyrušil. Rty opět našly jiné, jazyky i končetiny se začaly proplétat a sálem se opět rozléhalo slastné vzdychání. Ale několik upírů se přidalo k dvojici a začalo si hrát s vyděšeným sluhou. Čerstvá lidská krev je dráždila, lákala, vzrušovala…

„Nezdvořáci!“ vřískla Nataša, která k nim přicupitala. Nahá, rozcuchaná, vonící touhou. „Jak se opovažujete? Můj milovaný sluha…“ Vrhla se k chlapci, který byl stále v šoku a konečky prstů mu přejela po hlubokém škrábanci. Potom ho něžně pohladila po tváři, usmála se a začala mu šeptat:

„Jsou to nezdvořáci, zlatíčko. Ani se nezeptali, jestli tě můžou ochutnat. Nezeptali se na mé svolení. Nezeptali se, jestli jim tě dám. Ale ty jsi můj! Měla jsem s tebou jiné plány… příjemnější pro nás oba.“

Přitiskla se k němu, otřela se svým nahým tělem o jeho, ucítila jeho krev a vášnivě ho políbila. Když se od něj odtrhla, ukončila svůj monolog:

„Bohužel, pánové mi plány překazili. Ale jsem si jistá, že budeš dobrý zákusek.“

Mrkla na sluhu a jazykem přejela po jeho hrudi k bříšku. Klekla si před něj a začala mu rozepínat kalhoty. To byl signál i pro přihlížející, kteří se na něj znovu vrhli. Laskali jeho tělo a zasypávali polibky, olizovali z jeho rány čerstvou krev, občas ho někdo drápl ještě jednou, aby i on mohl ochutnat jeho horkou krev.

„Snad jim to dnes bude stačit,“ otočil se Julian zase k Tomovi, dřepícímu vedle něj a sbírajícímu střepy. Skláněl hlavu a snažil se, aby mu Julian neviděl do tváře. Julian k němu natáhl ruku, něžně ho chytil za bradu a zvedl jeho tvář. Díval se do uplakaných nebeských očí a z toho pohledu se mu sevřelo hrdlo. Utřel Tomovi mokré tváře a mile se na něj usmál. Ale Toma to tak zmátlo a udivilo, že ztratil rovnováhu. Aby nespadl úplně, opřel se o zem rukama. Úplně zapomněl, že je zem plná střepů, které se mu v tu chvíli začaly zařezávat do dlaní. Julian ucítil pronikavou vůni jeho krve a zachytil jeho vyděšený pohled. To bude ještě veselé, pomyslel si ironicky.