Svět naší (zvrácené) fantazie

 ROU

Bože můj… co to mělo být? Proč si ten nenápadný kluk jen tak pochoduje bez trička? A proč najednou není tak nenápadný a proč najednou myslím na to, že je vlastně docela fešák? Netušil jsem, že by se mi mohl líbit!! A netušil jsem, že jsem tak strašně povrchní, pokud se mi někdo líbí jen kvůli tělu. Ale… co na něm bylo vlastně tak zajímavého? Vysoký, hubený, kost a kůže, žádné vymakané svaly, nic, z čeho bych mohl být tak odvařenej. Ale ta chvilička, kdy jsem se jeho nahého těla dotkl…

Dávám se do umývání nádobí, ale v hlavě si stejně pořád dokola přehrávám ten okamžik. Kdybych nešel k těm dveřím, tak by se to ani nestalo. Nevrazil by do mě. Nedotkl bych se jeho těla. Neucítil bych jeho dech na svých rtech. Neucítil bych jeho vůni. Nezatoužil bych po objetí, náruči, která by tu byla vždy pro mě připravena, po společnosti a blízkosti…

Hej, vzpamatuj se! Jestli ti jde o něčí společnost, tak dnes večer se dočkáš. Odmítám se dál zaobírat Eliasem a raději popustím uzdu své fantazie a představuju si, jak to asi bude vypadat večer v baru, kolik tam bude lidí, kolik z nich budu znát, kolik z nich bude chtít moje číslo a s kolika z nich si pak zatančím, s kolika se budu líbat a kolik si jich vezmu do postele. Poslední myšlence se musím zasmát. Zatím se držím pravidla „jeden kluk na jednu noc“ a nikdy jsem neměl víc kluků najednou. Občas přemýšlím, jaký to asi je, ale podle mě je tam pak zbytečně moc propletených rukou a nohou!

Po nádobí už jen čekám, až dopere pračka, takže je čas trochu se postarat o sebe. Koupel je základ. Naložit se na chvíli do bublinek, nechat své tělo nasát vůni levandule (má oblíbená) a chvíli relaxovat. Vím totiž, že jestli usnu, tak až k ránu. A to chce trošku nabrat síly do zásoby. Dostávám se do příjemného polospánku, ve kterém objímám vysokého hubeného muže. Hlavu si opírám o jeho hruď a cítím se v bezpečí.

Crrrrrrrrrrrrrrrr!

Ale ne! Proč mě zrovna teď někdo ruší? Nenávidím zvuk zvonku. Kdyby to byla nějaká fajn písnička, prosím, bylo by to o fous lepší. Ale uširvoucí „crrr“ je fakt na infarkt.

„No jo, už běžím!“ volám z koupelny, ovážu si kolem pasu ručník a jdu zjistit, co se děje. S trošku nabručeným výrazem otevírám dveře.

„Ou… asi ruším, co?“ odtuší Elias a pohledem sklouzne k ručníku.

„Potřeboval jsem trošku relax a koupel je nejlepší relax světa!“ vysvětlil jsem. „Děje se něco? Potřebuješ už ten prášek zpátky? Hned ti ho vrátím…“

„Ne ne, s tím si nemusíš vůbec lámat hlavu. Mám jiný problém…“

Z toho to leze jak z chlupaté deky! Chce si to se mnou rozdat nebo co? Vidím, jak si mě nenápadně prohlíží, ale z jeho pohledu nevyčtu absolutně nic. Ale vím, že mám vypracované tělo, které se ostatním klukům líbí. Takže se jistě líbí i Eliasovi. Že bych ho trošku potrápil?

„Chtěl jsem se zeptat, jestli nemáš trochu mléka. Rozhodl jsem se udělat si na véču palačinky a jaksi jsem to neodhadl s mlékem…“ vysvětluje Elias.

„Máš štěstí! Včera jsem kupoval.“

Když otevírám ledničku, schválně nechám ručník spadnout trošku níž… Jen malinko, ale přece.

„Na. Mám u tebe večeři!“ zasměju se.

„S tím můžeš klidně počítat! Díky a užij si večer!“ rozloučí se Elias s úsměvem. Cítím se trošku zklamaně, že můj ručníkový nápad nebyl oceněn mlsnými pohledy. Ale… možná je docela fajn, že Elias je prostě normální kluk, který se chová jako kamarád a nesápe se po mně.

Když už jsem vylezl z vany, mohl bych se už připravit na večer. Za chvíli se stejně sejdu s Benem a zajdeme na něco dobrýho na zub, takže vana už teď nehrozí. A za chvíli už Ben volá.

„Tak kde jsi? Jak dlouho na tebe budu čekat?“ rozčiluje se. Ano, mívám většinou zpoždění. Ale když to ví, tak už s tím může počítat a připravit se na to, ne? Někdy ten čas běží strašně rychle. Ale to je dobře – aspoň dřív začne párty!!!

Když se Ben cpe hamburgerem a já si dávám nějakou tortillu, přijde mi zase SMS: „Nemůžu se tě dočkat. P.“

„Kdo ti píše?“

„To kdybych věděl. Asi někdo z minulýho víkendu. Jsem zvědavej!“

„To já teda taky! Zas tak často číslo nerozdáváš!“

„Kdyby to byl nějakej idiot, tak pak můžu dělat, že to číslo není moje, že je to nějaký omyl. To z toho bude chlapec docela na větvi!“

Bavíme se tou představou a přemýšlíme, jak bychom reagovali mi, kdybychom psali sexy zprávy na špatné číslo. Musím říct, že zábava z toho byla na hodně dlouho. A když se člověk baví, tak čas utíká mnohem rychleji a během mrknutí oka jsme už byli u „našeho“ klubu. Před vchodem stál jako vždy vyhazovač, plešatý chlap jak hora a věčně zamračený. Ale nás už znal, takže problém se vstupem nikdy nemáme.

„Dobrý večer. Tak jak to dneska jde?“ zeptám se s úsměvem. Vyhazovač se na mě podívá a taky se usměje.

„Ale jo, jde to. Říkal jsem si, kdy dojdete vy dva, aby začala ta pravá zábava a já pak mohl uklidňovat borce, co se o vás budou chtít poprat!“ zasměje se hromově. My s Benem jen mávneme rukou.

„Ale prosím vás, to se dneska nestane, budeme hodní, jako vždy!“

„No právě, jako vždy! Tak běžte a bavte se!“ pustí nás dovnitř a pak zas nahodí drsný a zamračený výraz. Je to hodnej chlap, jen je třeba ho trochu poznat.

Vevnitř už hraje hudba a je tam docela narváno. Sedneme s Benem k baru a každý si objednáme vodku s džusem – každý přece ví, že alkohol bourá i ty nejvyšší zdi a zábrany, ne? A je to takový náš rituál. Jeden drink a po jednom tanci s Benem nám pak další drinky většinou platí někdo jiný.

„Tak na nás a dnešní večer!“ připíjím.

„Tak na tebe a ať je ten neznámý pan P. aspoň trochu fešák!“ zasměje se Ben a na dva tři hlty vypije sklenici. „Jdem tančit?“

„Ty jsi čuně, takhle to do sebe hodit,“ ohrnu nos a uskrnu svého drinku. No jo, není to žádný koktejl, kde alkohol není skoro cítit, ale dá se to docela vychutnat. Mám s tou vůní a chutí spojeno plno vzpomínek na plno supr mejdanů. Dnešní se k nim asi připočítá.

„Ty raději mlč a vzpomeň si na minule!“ okřikne mě škádlivě Ben. Má pravdu, minulý víkend jsem to do sebe házel nějak moc rychle. Někdy to tak prostě je. Ale kdo by chtěl filozofovat o chlastu? Jde se tančit!!! Zrovna hrají naši oblíbenou a už letíme na parket. Nejdřív si jen tak blbneme, poskakujeme, směje se a děláme spíš kraviny. Ale to přiláká pozornost, někdo se osmělí a za chvílí už skoro všichni tančí nebo na nás koukají. Ty pohledy znám… mlsné pohledy… Zajímalo by mě, kdo z nich je ten tajemný P. V rukách se nám střídají drinky, tančíme s Benem občas u sebe, občas nás rozdělí cizí těla, což nám vůbec nevadí a rádi se seznámíme. Pokud to tělo stojí za to, samozřejmě. Ale ten vedle mě za to zrovna nestojí. Využívám situace a jdu si odskočit. Cítím se už docela v náladě, ale ne nijak extra opile. Když se vracím, zastavím se u baru a chvílí se kochám pohledem na tu změť těl na parketě. Jo, to je energie, to život, to je ono!

„Tak jsem se konečně dočkal,“ uslyším hlas těsně u ucha, až mi přeběhne mráz po zádech. Otočím se a uvidím namakané tělo. Ani nemusí m moc zaklánět hlavu, abych uviděl pěknou tvář s trošku provokativním úsměvem. Modré oči, tmavé vlasy se světlým melírem, vytrhané obočí… Jo, někdo tu o sebe fakt pečuje. Není to ale nijak přehnané a do očí bijící, spíš to působí elegantně a šmrncovně. A matně si tohohle týpka vybavuju z minulých večerů. Že by to byl on?

„No jo, v pátek večer tady přece nemůžu chybět!“ opětoval jsem mu úsměv.

„V to jsem doufal. Dáš si se mnou něco na baru, než si zatančíme?“ nečeká na nic a už objednává.

„A co kdybych řekl, že ne?“

„To bys neřekl,“ podal mi s úsměvem sklenici. A já ji neodmítl a tím si vysloužil další úsměv. Páni, tak rovný zuby jsem snad u nikoho neviděl!

„Tak na zdraví!“

„Na tebe a dnešní noc!“

Vypijem panáky a jdem na plac. A jak to bývá ve zvyku, dohrává jedna rychlá písnička a přichází pomalejší. Nevadí, aspoň zjistím, co má svalovec v úmyslu. Chytne mě kolem pasu a přitáhne si mě blíž.

„Na tenhle tanec jsem se těšil,“ zašeptá mi do ucha.

„Na tanec nebo na mě?“ rýpnu si.

„Vtipálku. Tobě už jsem psal, že se na tebe těším. Jsem Patrik. Ale můžeš mi říkat Pat.“ Přitáhne si mě ještě blíž, až cítím jeho tělo na svém. Rty mi lehce přejede po krku a zašeptá: „Nebo mi říkej, že mě chceš líbat celou noc, cítit mé doteky, vzdychat mé jméno…“

Začne mi něžně okusovat ucho, rukama pevně stiskne zadek a já cítím jeho vzrušení. Je to příjemné, ale… proč na to dnes nějak nemám náladu? Že bych měl v hlavě někoho jiného? Blbost! Jenom málo alkoholu!

„Ty vážně neplýtváš časem, co?“ zasměju se a trochu se odtáhnu. Podívá se na mě svým modrým pohledem a pokrčí rameny.

„Hele, krasavče, nechceš si teď zatančit se mnou?“ objeví se u nás jiný boreček, o fous vyšší než já, ramena dvakrát tak široká, ten nedělá asi nic jinýho, než že maká v posilovně.

„Ztrať se, ještě jsme neskončili,“ zavrčí na něj Patrik.

„Tebe jsem se na nic neptal,“ odsekne svalovec a já začínám couvat, tohle nevypadá dobře a jak tak koukám, všiml si toho vyhazovač a už sem míří a snaží se situaci uklidnit.

„Co zas blbneš, Rou? Zas motáš hlavy všem okolo?“ zasměje se vedle mě Ben.

„Ani jsem vlastně nechtěl…“ přiznám. „Dáme drink a půjdem?“

„No… já tu asi ještě zůstanu…“ Všimnu si rošťáckého úsměvu a je mi jasné, že Ben rozhodně nezůstane v klubu dlouho. A já? Já asi budu trávit noc sám doma, protože ten hlupák Patrik se neumí chovat.

„Tak si to užij a pak mi všechno řekneš!“ plánu Bena po zadku, když se otáčí a sám se vydám k východu. Nechápu se. Proč ten dnešek nebyl tak fajn jako vždycky? Co to mám za náladu? Nejdřív jsem se těšil na toho tajemného pana P., ale když jsem ho viděl… No, musím uznat, že mě zklamalo, že není vysoký a hubený… bez melíru, zato s kroužkem ve rtu…

Přemýšlím celou cestu taxíkem a naštěstí to netrvá dlouho, jinak bych se zbláznil. Nakonec jsem si srovnal, že jde jen o ten kroužek ve rtu, že jsem prostě jenom zvědavej, jakej by byl ten polibek. Jestli stejně nesmělý, jak Elias vypadá… nebo třeba ne…

Čekám na výtah. Jede nějak dlouho. Myšlenkama jsem pořád u Eliase. Dveře výtahu se otevřou – a vyjde Elias. Oba na sebe chvíli hledíme, jako bychom nechápali, kdo jsme a kde jsme. Pak Elias pohodí hlavou, aby si odhodil vlasy z tváře a pousměje se.  

„Jenom vynesu odpadky. Počkáš nebo spěcháš?“

„Počkám,“ kývnu a dívám se za ním, když prochází kolem mě a dveřmi ven. Jako kdyby mě úplně zhypnotizoval. Když se vrátí, otevře dveře výtahu a rukou naznačí, že mám jít první. Takže gentleman, napadne mě hned. Ale to jsem vlastně věděl i dřív.

„Dneska jsi zpátky nějak brzy. Nebyla to dnes zábava?“ zeptal se, ale já se nemohl pořádně soustředit na jeho slova, moje myšlenky mi v hlavě poskakují a ne a ne se usadit.

„Hele, myslíš si, že když na někoho myslíš, tak si ho přitáhneš k sobě? Jakože ho potkáš třeba na ulici nebo tak něco,“ vyhrknu nakonec.

„Ano, já tomu věřím,“ přikývne Elias bez zaváhání. Takže jsem si ho k sobě tím výtahem zavolal? Slyšel moje volání?

„A je to tak, že těma myšlenkama toho někoho voláš a on to slyší nebo zasáhne někdo vyšší, třeba anděl nebo tak něco?“ nedá mi to a ptám se dál.

„Ty máš dneska ale filozofickou náladu. To se nedivím, že tě to v baru nebavilo. Nejsem si jist, kolik lidí tam by bylo ochotno diskutovat na toto téma. A pokud ano, kolik z nich by to myslelo upřímně než by tě zatáhli… někam bokem.“ Elias se trochu zasekl, asi mě nechtěl dostat do trapné situace nebo o nějakém dobrodružství na záchodě prostě nechtěl mluvit. „Každopádně kdyby se ti ještě nechtělo spát, mohli bychom v debatě pokračovat. Uvařím čaj a můžeme si až do rána povídat.“

„To zní skvěle, jsem pro!“ uslyšel jsem sám sebe vyslovit nahlas. Fakt mě pozval? A fakt jsem neodmítl ani v tuto hodinu po trapném povídání ve výtahu?

Elias se usmál a já ucítil, jak se mi podlamují kolena a srdce divoce buší.