Svět naší (zvrácené) fantazie

Duben už je dávno pryč. Apríl dávno zapomenut. Vlastně jen skoro. Nikdo jiný na něj nemyslí, vždyt je to den jako každý jiný. Jenže pro mě to bylo tentokrát něco jiného. Chtěl jsem si vystřelit z mého spolužáka. Ale dopadlo to trochu jinak, než jsem čekal. Měl se začít bránit, když jsme se políbili. Měl začít pištět a se zděšením běžet pryč. Ale on to neudělal. A tím to vlastně všechno pokazil!

Když jsem mu olízl ouško, měl už začít vyšilovat. Ale ne. Jen jsem cítil, jak se celý napjal a čekal, co bude dál. Pokračoval jsem ve své hře a říkal jsem si, jak dlouho to asi ještě vydrží. Že by až do polibku? A jaké bylo mé překvapení, když se ke mně otočil a téměř si o ten polibek sám řekl! Bylo to… Zvláštní. Jsem zvyklý líbat dívčí rtíky a ochutnal jsem jich už mnoho. Netajím se tím. Proč taky? Vím, že se ženám líbím a dávám si záležet, aby to tak bylo. Můj život je jako bezedná bonboniera – každý bonbonek je jedna slečinka, která čeká, abych ji ochutnal. Pravá láska? Dovolte mi, abych se zasmál. Raději to nechám bez komentáře.

Když jsem ale políbil Sumiho, bylo to něco jiného. Ten polibek byl tak zvláštní. Nikdy jsem se s klukem nelíbal, ale všechno je jednou poprvé. A tohle „poprvé“ mě něčím strašně zaujalo. Chtěl jsem vyzkoušet víc. Najednou jsem dostal chut zjistit, jaké to je, dotýkat se mužského těla. Prostě jsem si řekl, že když je ten Apríl, tak si  to užiju. A myslím, že Sumi si to užíval taky.

Jo, jsem hajzl. Vím to. Ale nikdy mi to nevadilo. Holky jsou beztak mrchy, tak proč bych se já měl chovat jako svatoušek? Jo, jsem hajzl. Ale hajzlové to mají v životě prostě jednodušší. Jo, jsem hajzl. Proč mi to ale ted tak strašně vadí???

V Sumiho očích jsem viděl radost a štěstí. A já jsem byl v háji. Najednou se ve mně ozvalo nějaké to moje dávno zapomenuté „já“. To „já“, které ještě věřilo na pravou lásku. A tak jsem si to odpoledne s ním opravdu užil. Bylo mi jedno, že je to kluk. To odpoledne to byla moje spřízněná duše, moje druhá polovina. Podlehl jsem nějakému hloupému jarnímu okouzlení. Možná to bylo tím, že to pro mě bylo něco nového a neznámého, nová zábava… Možná to bylo tím, že Sumi se fakt moc hezky usmíval a roztomile červenal. Možná to bylo tím, že jsem cítil něco, co už dávno ne… Ať už to bylo cokoliv, choval jsem se jako idiot! Měl to být jeden polibek a konec! Ale neudržel jsem se. Nechápu se. Holky na mě stojí frontu a je mi to jedno. Pak mě napadne taková nevinná aprílová sranda, objeví se Sumi a já jsem z něj úplně vedle. Proč? Jistě, je roztomilý. Má jemné rysy. Hebkou plet. Pružné tělo. Příjemný hlas. Krásný úsměv. Sladké rty… Sakra! Co to se mnou je?

Dobře, přiznávám. Asi mě to štěně něčím dostalo. Jenže když mi odjel autobusem pryč a já se trochu vzpamatoval a začal nad tím logicky uvažovat, uvědomil jsem si, že je to blbost. Všechno je to jen aprílový vtípek. Tak jsem to měl v plánu a tak to taky je. Ale cestou k sobě jsem se usmíval jak idiot a ani pořádně nevím proč. Byl to nějak moc pěkný den… a myslím, že se mi o štěnátku v noci zdálo…

Ale další den bylo všechno jinak. Nový den, ale stejná realita. Jakmile jsem přišel do třídy, holky se na mě pověsily a ve mně zas zvítězilo to „já“, které ví, že je nejlepší a že hajzlové jsou víc sexy. Když přišel Sumi, dělal jsem, že ho nevidím. Nechtěl jsem to řešit. To moje „zlé já“ by jistě řeklo, že bylo přece očividný, že šlo o srandu a že není třeba se k tomu vracet a s tím prckem něco řešit. To druhé „já“, které se po letech probudilo včera odpoledne, křičelo něco o srabovi, výčitkách svědomí a ubližování nevinným štěnátkům. Nemohl jsem Sumiho ignorovat věčně, ale nemohl jsem se k němu vrhnout s otevřenou náručí a nemohl jsem ani nijak jinak vypadnout ze své role lamače srdcí, který si na apríla z někoho vystřelil. A tak se ve mně rozkřičelo mé „hajzlovské já“ a překřičelo všechna ostatní, o kterých nemám ani ponětí, že ve mně jsou.

Vmetl jsem mu to do tváře bez jakýchkoliv okolků. A v jeho očích jsem uviděl  tu strašnou bolest. Chtěl jsem ho políbit a říct mu, že to bude dobrý, ať se na mě vykašle, když jsem takovej hajzl! Ale místo toho jsem se choval tak, aby mě to moc nebolelo, aby to pro mě bylo pohodlné. Vysmál jsem se mu, ale do smíchu mi fakt nebylo. Ale když začal plakat, lekl jsem se. Raději jsem se zas rychle vrátil do dámské společnosti, kde jsem se cítil jistěji. Navenek jsem se tvářil jako největší hrdina, ale cítil jsem se bídně. U srdce mě divně svíralo, když jsem viděl, jak Sumi mizí ze třídy a oči má plné slz. Ach, bože, proč jsem takovej hajzl?

Od té doby se mi Sumi vyhýbá. A já mu taky. Měl bych se mu asi omluvit. Ale nějak nevím, jak na to. Možná to ani neumím… A stejně, co bych tím vyřešil? Nic. Jen bych zas rozdrápal ránu, kterou jsem udělal a která se pomalu hojí. A ted mluvím o ráně jak Sumiho, tak té mojí. Když jsme ve škole, snažím se si ho nevšímat. Vím, že je poblíž a je v pořádku. Alespon fyzicky. Vypadá zdravě, jí normálně a nevypadá, že by nějak strádal. Jsem klidnější, i když vím, že nejhorší rány jsou vždycky ty, které nejdou na první pohled vidět. Ale když jsem sám, vracím se přes park ze školy nebo nemůžu večer usnout, tak na něj myslím. Nechci! Ale nejde to jinak. Pořád se mi vybavuje jeho spokojený výraz, když jsme spolu leželi na trávě. A pak to zděšení a neskutečný smutek, když jsem mu tak strašně ublížil. Nikomu o tom neříkám. Ani o snech a nočních můrách, které jsou převážně zase a jen o něm.

Po nějaké době jsem si všimnul (i když mi to bylo úplně jedno, samozřejmě), že se Sumi začíná víc stýkat s nějakým blondákem z vedlejší třídy. Snažil jsem se nad tím moc nepozastavovat. Vždyt si může dělat co chce a je jen dobře, že není sám. Ale pak jsem si uvědomil, že mě trošku mrzí, že je s někým jiným tak často. Vždycky na sebe čekali před školou, když jsme skončili vyučování stejně. Chodili spolu na oběd, o přestávkách spolu stáli na chodbě… Pokoušel jsem se jich nevšímat, dělat, že je mi jedno, s kým se Sumi stýká nebo jak se cítí. Ale zjistil jsem, že takto se schovávám hlavně sám před sebou. Mohla mi sedět na klíně nejkrásnější holka ze třídy a já stejně myslel na Sumiho. Hledal jsem v polibcích dívek to, co tam nebylo a nemohlo být, protože to jsem našel u Sumiho. Hledal jsem v jejich očích, úsměvech, smíchu, gestech,… Ale nebylo to tam. Nebylo tam nic z toho, co jsem tak nutně potřeboval. To všechno měl jen jediný člověk a ten se právě tahal s nějakým blondatým „Panem Usměvavým“ s debilním přízvukem a vlezlým smíchem. Co na něm Sumi vidí? Co spolu mají? Tyhle otázky jsem většinou zabíjel dalšími polibky a milostnými hrátkami. Marně. Marně jsem se pokoušel unikat sám před sebou. Marně jsem se pokoušel obdivovat ladné ženské křivky – Sumiho tělo mě přitahovalo mnohem víc. A možná nejen tělo… možná jsem ho chtěl celého jako správný dábel – i s jeho duší a srdcem… Ale copak je to možné? Copak je to možné po tom, co jsem mu udělal? Zlomil jsem mu srdce a to se jen tak nezahojí… Vždyt to znám…

Je zase další krásný den a já se zase tak zvláštně třesu, když vcházím do třídy a uvidím ho sedět v lavici. Světle hnědé vlasy má pečlivě učesané na bok a něco si čmárá do sešitu. Sem tam se zamyslí a poklepává si koncem tužky do rtu. Je to roztomilé a já se mimoděk usměji. Najednou zvedne oči od sešitu a podívá se na mě. V těch krásných čokoládových očích orámovaných dlouhými řasami zahlédnu bolest a raději sám uhnu pohledem. Nedokážu se na něj dívat, když vím, že všechna ta bolest byla způsobená mnou. Ne, musím s tím něco dělat. Aspon tu omluvu ze sebe vysoukat!
Tak se k tomu, sakra, konečně postav jako chlap! – zahulákám na sebe ve svých myšlenkách a rozhodnu se. Po škole s ním musím mluvit!

Nemůžu se dočkat konce vyučování. Na jednu stranu se toho docela bojím, nechce se mi ho oslovit a vlastně nevím, co mu mám přesně říct. Na druhou stranu je ve mně jiskřička naděje, že mi pak bude líp. Že pak budeme přátelé a bude o přestávkách se mnou a ne s tím panákem z vedlejší třídy. Nesoustředím se na to, co nám učitelé říkají, je mi to docela jedno. V hlavě si chystám, co mu vlastně řeknu a představuju si, jak zareaguje… Stejně je to jedno – jakmile budu stát před ním, slova mi budou chybět a já budu muset improvizovat.

Zvoní. Končí poslední hodina. Schválně se trochu loudám a řeknu ostatním, ať na mě nečekají. Jsem nervozní, ale chci to mít konečně za sebou. S omluvou přece vždycky přijde ten skvělý pocit úlevy, člověku spadne kámen ze srdce a je zase svobodný… ne? Koutkem oka zahlédnu, jak i Sumi už mizí ze třídy. Pospíším si za ním. Vím, že budu mít jen chvilku, než zas přijde ten blondatý přízrak. Musím využít každé vteřiny! Když doběhnu před školu, Sumi stojí jako vždy u jednoho stromu, opírá se o něj zády a čeká. Teď nebo nikdy! Dodám si trochu odvahy a vykročím k němu.

Je to v klidu, jen se mu omluvím a zas půjdu. – říkám si v duchu. Nemusí to trvat dýl jak dvě minutky. Jen řeknu „Promiň, jsem idiot a ty jsi tak sladký... nezkusíme to znovu“? Ježiš, co to melu! Drž se scénáře, takže jen omluva a konec! Ale… dneska mu to fakt sekne…

Mám chut si jednu vrazit za ty bláznivý myšlenky, co se mi honí hlavou a raději někam zmizet. Ale už si mě všiml. Narovnal se a začal těkat očima z jednoho místa na druhé. Že by hledal cestičku, kudy mi utéct? Kdyby jen tušil, jak rád bych udělal to samé. Utekl před ním, před sebou samým, před světem…

„Ahoj,“ pozdravím ho, když stojím přímo před ním a pohodím hlavou, aby mi vlasy nepadaly do očí.

„Ahoj,“ pípne Sumi se sklopenou hlavou.

Nevím, jak pokračovat. Koukám na něj a vidím, jak se zachvěl. Cítím, jak mě zabolelo u srdce. Nechci mu ubližovat!

„Sumi, já… chci se ti omluvit. Bylo to ode mě hnusný a lituju toho. Nechtěl jsem ti ublížit… Nechci ti ubližovat. Nechci, aby ti kdokoliv ubližoval a když vím, že jsem to vlastně já sám… Je to…“ nevím, jak pokračovat. Doufám, že si to Sumi všechno přebere a pochopí. Že pochopí mě.

„A co po mě teď chceš?“ zvedne konečně hlavu a očima plnýma slz se na mě podívá. Další rána – slzy ne! Nechci, aby kvůli mně plakal! A co po něm chci? Co vlastně chci? Aby se mi vrhnul kolem krku a v jeho očích zase plápolal ten veselý plamínek, aby mi dal pusu a zavrněl mi do ucha, že jsem jeho štěstí! Ano, to chci!

„Já nevím…“ dostanu ze sebe. Stojíme mlčky a hledíme na sebe. Nevím, co mám říct.

„Myslím, že už můžeš jít,“ ozve se mi za zády přísný hlas. Otočím se a uvidím toho jeho nového „kamaráda“.

„Nech nás chvíli. Potřebuju se Sumim mluvit o samotě,“ vrhnu na něj vražedný pohled, ale on se zamračí ještě víc, obejde mě a stoupne si vedle Sumiho.

„Myslím, že už jsi domluvil. Pojd, Sumi, půjdem se někam rozveselit.“

„Děláš si srandu?“ zavrčím zlostně. Blondák udělá pár dlouhých kroků ke mně a vypadá docela naštvaně.

„Já si srandu nedělám. Fakt ne. Jediný, kdo si dělá blbou srandu z ostatních jsi ty, to si, laskavě, uvědom. Dej už konečně Sumimu pokoj! To jsi vážně takový idiot nebo co? Drž se od něj dál!“

„Nebo co?“ povytáhnu jedno obočí a čekám.

„Nebo si mě nepřej,“ dokončí blondák a já se zasměju.

„Dej si pohov, blondáčku. Ještě chvíli a umřu smíchy!“

Najednou ucítím ránu. Ten blondáček mi právě jednu vrazil!!!

„Co děláš, ty idiote?“ vřísknu. A držím si tvář. Jazykem zkoumám, jestli mám všechny zuby. Naštěstí ano.

„Co já dělám?“ zakřičí na mě a vrazí mi další. „Snad co jsi udělal ty, ne?“ Další rána. „Jak se vůbec opovažuješ takhle někomu ubližovat? Co jsi to za člověka? Máš ty vůbec svědomí? Je mi z tebe na blití! Takový hovada jako ty! Že se nestydíš! To, že po tobě letí celá škola neznamená, že jsi nejlepší na světě! Tím, co děláš, se řadíš mezi ty největší svině! Jsi nula! Jsi hajzl!“
Blondák nepřestává křičet a pořád mě mlátí. S každou dokončenou větou přijde další rána. Do hlavy, do břicha, kamkoliv. Sem tam něco vykryju, sem tam mu taky jednu vrazím a nenechám se překřičet tak snadno. Hromovým hlasem mu to pěkně vracím.

„Jak se vůbec opovažuješ? Jak můžeš vědět, jak mi je a co si myslím? Jak můžeš soudit cizího člověka? Myslíš si, že nevím, co jsem udělal? Myslíš si, že jsem štastnej? Hovno! Takhle štěstí rozhodně nevypadá a jestli jo, tak to jsem kurva zvědavej, co je neštěstí!“

„Nechte toho!“ uslyším Sumiho hlásek. Přestaneme se s blondákem prát a vyjeveně koukáme na to uplakaný stvořeníčko.

„Tím, že se tady budete mlátit jak malí kluci, nic nevyřešíte!“ křičí na nás, stojí mezi námi a drží nás od sebe – má roztažené ruce a dlaní se dotýká mé hrudi… a blondákovy taky… Obrátí se k němu. „Takeo, prosím… Vážím si toho, že mě chceš chránit, ale tohle je zbytečné. Prosím.“
Blondákovi klesnou ramena a jen zamumlá něco v tom smyslu, že počká támhle. Pořád si mě měří nenávistným pohledem, který mu milerád opětuji. Sumi ne něj vrhne miloučký úsměv a já se jen ještě víc zamračím. Pak se to moje štěnátko otočí ke mně. Konečně!

„A ty mi laskavě řekni, co to má znamenat?“ vyštěkne na mě. Chvíle pravdy nastala. Chytím jeho ručku, kterou má stále na mé hrudi a přitáhnu si ho k sobě.

„Copak to nechápeš? Od té doby, co jsem tě políbil, na tebe nemůžu přestat myslet! Vím, ublížil jsem ti tím nejhorším způsobem, ale moc bych si přál, abys mi to odpustil. Nedokážu se na nic soustředit. Myslím na tebe ve dne v noci, mám tě plnou hlavu… a srdce.“

„Cože?“ kouká na mě čokoládovýma očkama a já se pokusím pousmát.

„Sumi… Chtěl bych všechno napravit. Kdyby to jen trošku šlo, chtěl bych to všechno vzít zpátky a…“ Myslím, že další slova nejsou potřeba. Pomalu se skloním k těm něžným rtíkům. A překvapí mě, když mi o tvář pleskne jeho dlan. Vytrhne se mi a odstoupí pár kroků zpět.

„Katsu, já tě prostě něchápu. Netrap mě už!“

„To já přece nechci!“

„Tak proč mi to všechno ted říkáš?“ zapiští bolestně.

„Protože je to pravda a protože jsem myslel, že za pravdu by se mělo bojovat! A za lásku taky!“

„Netrap mě, Katsu…“ fnukne štěnátko a odběhne pryč k tomu blondákovi. Ten ho obejme kolem ramen a ještě naposledny mě probodne pohledem. Odplivnu si. Ani mě nepřekvapí, že místo slin je to spíš krev. Teprve ted ucítím, že musím být asi solidně domlácený. Do toho moje rozdrásané srdce, které jsem si vyrval z těla a nabídl Sumimu. A co ty kecy o tom, že po omluvě bude všechno lepší? Kurva, já jsem někdy tak naivní…