Svět naší (zvrácené) fantazie

 „Chceš se tam jít mrknout?“ nadhodil a já jsem hned nadšeně souhlasila! Jestli to doporučuje on, třeba to nebude tak strašný! Cítila jsem příval energie a dobré nálady! Hned jsme se na to kouzelné místo jeli podívat. Cestou jsem Freda zasypávala milionem otázek, ale on si mlel pořád svou – něco o nedočkavosti, zvědavosti a brzkém stáří. Pche, nezdvořák!

Dojeli jsme na Place de la République a odtud už je to jen kousek a jsme na Place de Sébastopol. Je to takové malé náměstíčko a uprostřed je budova divadla, spíš divadýlka, kde se odehrávají i různé koncerty a zábavné show. Fred se zastaví před jedním z krásných domů.

„Tady?“ zeptám se nevěřícně. Jsem okouzlená. Takový krásný dům a já bych v něm mohla bydlet? Ach! Vejdeme dovnitř a musíme po širokých schodech až do třetího patra. Fred vytáhne klíče a odemkne. Hlavou mi proběhne myšlenka, proč má klíče, ale hned zase zmizí. Okamžitě ji totiž vystřídá údiv, obdiv a nadšení. Tak nádherný byt! Hezčí jsem snad neviděla! Nejdřív vejdeme do chodby. Vpravo od dveří je hodně místa na věšák a docela vysokou skřínku na boty. Vlevo jsou dveře, které vedou do koupelny, kde je i záchod. Krásná vana na nožičkách s drápky, jako kdyby ji někdo vzal z pohádky o nějakém králi! Kromě vany je tu i samostatný sprchový kout, který už je modernější. Ale umyvadlo má zase takový starobylý kohoutek, který mě prostě ohromil! Naproti koupelně jsou dveře do jednoho z pokojů. Vedle koupelny je další pokoj a na konci chodby je kuchyňský kout dohromady se společenskou místností. I když „kout“ je v tomto případě docela nevhodné označení. Je to prostorná kuchyň s docela moderním vybavením. Na druhém konci místnosti je velký starobylý stůl a kolem něj šest židlí. Odtud ještě vedou jedny dveře vpravo – do třetího a posledního pokoje. Když jsem si prohlédla společné místnosti a skončila s obdivováním vysokých stropů, velkých oken v kuchyni s jídelnou, proužkovaných ale decentních tapet v chodbě, vany a dalších drobných detailů, otevřel Fred dveře do toho pokoje vedle koupelny – přesněji mezi koupelnou a kuchyní. Vešla jsem a byla jsem jak v nějaké pohádce!

Hned naproti dveřím byla dvě velká okna do dvora, ze kterých jsem viděla střechy ostatních domů. Dveře byly zhruba vprostřed pokoje. Vlevo stála velká manželská postel, která nebyla vidět hned při vstupu do pokoje, protože se schovávala za dveřmi. Vedle postele byla velká skřín, pod okny menší komoda a šuplíky. Vpravo byl – a ted se podržte – krb! Sice nefunkční, ale byl! Nad krbem velké zrcadlo a kousek pracovní stůl a židle. Na zemi byly dřevěné parkety a uprostřed pokoje velký kruhový koberec, na stěnách opět tapety, opět proužkované – žluto-bílé. Celý pokoj byl díky oknům krásně prosluněný a já jsem se cítila jak někde na zámku!

„Tak tenhle pokoj je volný,“ vytrhl mě Fred ze snění, „Líbí se ti?“

„Co je to za hloupou otázku? Jistě, že se mi líbí! Jsem nadšená! Oproti kolejím je to hotový ráj na zemi!“

Zasmál se. Když mi pak řekl cenu nájemného, podivila jsem se. Bylo to sice dost, ale počítala jsem s něčím mnohem horším!

„Bydlíme tu ještě tři, takže se to rozpočítá mezi všechny a docela to jde. A navíc máme takovou menší protekci od majitele.“

„Moment. Zadrž. Říkal jsi „my“?“ chtěla jsem se ujistit, jestli jsem se náhodou nepřeslechla.

„No…“ začala Fred a opřel se rukou o rám dveří, „Je to tak. Bydlím tady i já. Nechtěl jsem ti to říkat, abych tě nějak neodradil. Myslím, že je to dobrá nabídka na bydlení, tak jsem ti to chtěl tak nějak objektivně navrhnout.“

„I kdyby tady bydlelo stádo muflonů, tak si nejsem jistá, jestli by mě to odradilo!“ Prostě jsem se do toho bytu zamilovala na první pohled. Jinak to prostě nešlo.

„Chceš ještě počkat na ostatní? Že by ses seznámila a pak se rozhodla? Třeba budou horší než mufloni!“

Souhlasila jsem. Fred uvařil čaj a donesl ho do mého budoucího pokoje. Sedli jsme si na zem na koberec a já pořád bloudila očima po pokoji a užívala si tu krásu. Tady chci bydlet! Opravdu chci!

Nečekali jsme dlouho. Za chvilku přišli ostatní spolubydlící a hned jsem se seznámila. První byla krásná štíhlá zrzka s roztomilými pihami na nose. Měla dlouhé vlasy spletené do copu, hnědé oči a velké dioptrické brýle. Dlouhé štíhlé nohy obtahovaly květinové legíny, ale štíhlé tělo jsem mohla jen vytušit, protože měla dlouhé volné tričko, takové mini šaty. Na nohách hnědé boty na vysokém podpatku a přes rameno hnědou koženou tašku. Prostě francouzská elegance. A tak jsem se seznámila s Francouzkou Amélií. Druhý příchozí byl taky Francouz – Olivier. Nebyl o moc vyšší než já, ale za to byl o hodně hubenější. Téměř vychrtlý. Světle hnědé vlasy se mu krásně vlnily kolem dokonalé tváře s andělským výrazem. Měl na sobě bílé tílko, přes ni kostkovanou košili s krátkým rukávem, úzké kalhoty a bílé tenisky. Na hubených rukou měl plno úzkých kožených náramků. Říkala jsem si, že vypadají jak nějaký spokojený pár z reklamy!

Přešli jsme z češtiny do francouzštiny. Amélie se hned ptala, jestli zůstanu na večeři. Olivier rozhodl za mě, že je to přeci jasné, at poznám, jací jsou a mám čas utéct z toho domu hrůzy! Nemohla jsem odmítnout a udělala jsem dobře. Všichni jsme společně připravili večeři a u toho jsme si povídali. Bylo to příjemné a pohodové. Prostě jako doma, jako bych tam s nimi bydlela už roky.

„A ukázal ti Fred naši dílnu?“ zeptal se Olivier, když jsme uklízeli ze stolu. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Co? No to snad ne! To je jedno z nejdůležitějších míst! Takový bonus k celé této nádheře!“ začal Olivier vykřikovat a mávat rukama. Ostatní se začali smát.

„Ono je to hlavně Olivierovo oblíbené místo, tráví tam téměř veškerý svůj čas,“ vysvětlil Fred.

„Dny i noci. Nechápu, proč bydlí tady a ne tam,“ přidala se Amélie. Olivier si jen odfrkl, nenechal se vyvést z míry a obrátil se ke mně:

„Pojd, zavedu tě tam. To prostě musíš vidět!“

Vzal mě za ruku a vedl ven z bytu a pak výš až do nejvyššího podkrovního patra. Otevřel jedny dveře a vešli jsme. A já nestačila zírat!

Byla to velká místnost s krbem a kuchynským koutem. Na jedné straně se válely všemožné látky a mezi nimi stála krejčovská panna, na druhé bylo posezení (krásná starobylá sedačka, jedno křeslo jak z komunistické éry, jiné zase nějaké hyper moderní a poslední tygrované), v jednom rohu se válely tužky, pastelky a papíry – jak čisté, tak s návrhy oděvů, v dalším rohu stál stojan na fotoaparát a kolem se povalovaly vyvolané fotky, krabičky od filmů… A co bylo moc hezké – na stěnách byly plakáty, fotky, básničky, obrázky, články z novin, kousky vzorovaných látek…Z pokoje vedly ještě jedny dveře na záchod a druhé do malého pokojíku, kde byl jen noční stolek, na zemi velká matrace – tady asi Olivier přespával.

„Tak to je naše dílna!“ řekl hrdě Olivier. S úžasem otevřenou pusu jsem přikývla, byla jsem jak omámená. Olivier se smál a začal mi ukazovat, co všechno navrhl, nakreslil, nafotil… Ani jsem si nevšimla, že přišli ostatní. Nakonec jsme si sedli a konečně jsem se dozvěděla pár věcí, které mi pomohly vše pochopit.

Olivier a Amélie jsou spolužáci a studují ve městě hned vedle Lille  - v Roubaix. A k čemu atelier? Protože je to škola plná mody, designu oděvu a tihle dva mí skoro-spolubydlící už navrhují vlastní oblečení. Že mě to nenapadlo hned, Amélie má skvělou postavu, na tu se šije jedna básen! Fotí hlavně Fred. Není to kvůli studiu, jen zábava, jeho forma vyjádření se. Takže další společná věc kromě hudby – focení! Nemůžu se dočkat, až se nastěhuju!

„A jak jste vůbec našli tak skvělý byt i s atelierem?“ zeptala jsem se pak. Na chvíli se všichni zarazili a pak se ozval Olivier:

„To je dobrá otázka! To je tak, že tady Fred…“

„To stačí, Oli,“ zarazil ho Fred vážným tonem. „To není podstatné. A kdo je zvědavý, bude brzo starý! Jestli tu s náma budeš bydlet, tak ti to třeba někdy povím…“ Nakonec se opět usmál a mrknul na mě.

„Jestli tu budu bydlet? Já jsem myslela, že už je to jasné! Zamilovala jsem se do bytu i do ateliéru! Kdyby to šlo, nastěhovala bych se ještě dnes!“

Všichni jsme se zasmáli. Bylo to hezké, smát se s někým…

„Nejsem si tak jistý, jestli to bude v našich silách, ale co třeba tento víkend?“

A tak se stalo, že jsem se z opravdu odporných kolejí přestěhovala do krásného bytu v centru města se skvělými spolubydlícími! Za chvíli to bude celý měsíc, co jsem v Lille a věřím, že ted už bude konec nudným dnům, kdy nevím co dělat a večerům, kdy vzpomínám na domov, rodinu, přátele… a Libora…