Svět naší (zvrácené) fantazie

 Zamiloval jsem do ní na první pohled. Byla neodolatelná! Havraní vlasy, rudé rty, krásné oči… no, nejen oči… a perfektní postava. Hned na té párty jsem věděl, že se s ní musím seznámit! Hltal jsem ji pohledem, v rudých minišatech byla neodolatelná. Hleděl jsem na ni a nic jiného neexistovalo. Jen ona a ta její uhrančivá krása… A pak se naše pohledy střetly. Podívala se na mě z pod dlouhých hustých řas, lehce se pousmála a mrkla na mě. Zrudnul jsem a uhnul pohledem. Bože, já jsem takovej srab! Načež jsem si vzal panáka vodky a vypil ho na ex. Brrr! Alkohol je hnus, ale po dalším panáku už jsem se cítil připravený – půjdu za ní!

Stála u baru, hrála si s pramínkem vlasů a usmívala se na mě. Byla dokonalá.

„Ahoj. Nikdy jsem tě tu neviděl. Jsi ve městě nová?“

„Dá se to tak říct.“ Ach, ten hlas!

„Jsem Adam…“ A pak už jsme si spolu dali první drink, druhej, třetí… a já – naprosto nezvyklý na tolik alkoholu – si ani nepamatuju, jak a kdy jsem odešel a dostal se… domů? Ne. Probral jsem se na chodníku v jedné zapadlé uličce nedaleko našeho domu. Bylo mi zle, hlava mi třeštila a celý tělo bolelo. Zkusil jsem vstát a zjistil, že mám rozbitý koleno, lokty odřený do krve a na pravým kotníku se jen tak tak udržím. Už nikdy nebudu pít! V duchu jsem si nadával. Proč já, idiot, tolik pil? Vybelhal jsem se z uličky a vzpomněl si, proč to všechno… kvůli ní… A pak mě nějaký hlas vytrhl ze snění.

„Jejda! Jsi v pořádku?“

Otočil jsem se. Baculatá blondýnka na mě koukala a už vytahovala z kabelky kapesník a náplast. Než jsem se vzpamatoval zalepila mi lokty i koleno a podpírala mě.

„To všechny holky nosí v kabelce lékárničku?“ Zasmála se a ten smích byl první milá věc od mého probuzení. Doprovodila mě až domů.

„Děkuju. Jsi moc hodná, že jsi mi pomohla.“

„Není zač. Lidi by si měli pomáhat, ne?“ Zamávala mi a s veselým pískáním odběhla někam pryč. Cítil jsem se trochu provinile. Cizí holka mi pomůže – mně, ožralovi – a já jí řeknu jen ‚děkuju‘. Jsem fakt gentleman…

Druhý den jsem ji viděl zas. Svou černovlasou krásku… Procházela se parkem a všichni chlapi se za ní otáčeli. Byla neodolatelná. Dokulhal jsem k ní a doufal, že si mě bude pamatovat… i když já jsem si ani nepamatoval její jméno…

„Ahoj, Adame!“ usmála se a dala mi pusu na tvář. Až tak? Jak moc jsme se na té párty sblížili???

„Ahoj…“ vymáčkl jsem ze sebe a na jméno se ani nesnažil vzpomenout, nemělo to cenu.

„Je krásně, že?“ Jen jsem přikývl. „Co, ty se se mnou nebavíš? Proč? To od tebe není hezký. Po tom skvělým večírku a ty ted budeš jenom mlčet?“ Na tváři se jí objevil ublížený výraz. A trochu i naštvaný a zklamaný. Sedla si na lavičku, dala nohu přes nohu, založila ruce a odvrátila ode mě tvář.

Jsem já to ale vůl! Nedokážu se vymáčknout nebo co? Musím se jí omluvit, usmířit se s ní… Kdybych, sakra, věděl, co jsem vyváděl na té párty… Najednou jsem uviděl malýho kluka. Nesl nějakou kytku, možná mamince, a já jsem dostal nápad.

„Hej, prcku, dej mi tu kytku!“

„Proooč?“ nechápal malej.

„Potřebuju ji dát slečně, tak mi ji dej, spěchá to.“

„Nedám, je pro maminku.“

„To je mi fuk!“ docházela mi trpělivost. „Já spěchám, tak mi ji prostě dej a zmiz!“

Vyškubl jsem mu kytku z ruky a dítě s brekem uteklo. A já se vítězoslavně vrátil ke své vyvolené, která stále naštvaně špulila rtíky.

„Ehm… omlouvám se,“ řekl jsem a podal jí květinu. „To jen, že jsem mimo z tvé krásy…“

Oči se jí rozzářily a jako mávnutím kouzelné hůlky byla zase sladká a usměvavá.

„Ach! Ty jsi tak zlatý!“ přivoněla si ke květině. „Nepůjdeme se něčeho napít?“

A už to zas jelo…

Nad ránem jsem se vracel domů. Než jsem došel do ulice, kde bydlím, pozvracel jsem se „jen“ třikrát. Opřel jsem se strom, poslední odpočinek, než dojdu domů…

„Na, vypij to, bude ti pak líp.“

Baculatá blondýnečka mi podávala láhev s vodou. Mlčky jsem si láhev vzal a skoro všechno vypil. Spokojeně kývla a vesele se usmála. A pak – mi podala kytku. Skoro takovou, jako jsem dal včera své černovlasé krásce… kterou jsem ukradl tomu malýmu… Blondýnka mi už jen popřála hezký den a zas někam odběhla. Je pořád tak veselá? Jen jsem zakroutil hlavou a vydal se k domovu. V hlavě se mi honily myšlenky a vzpomínky na včerejšek… na toho prcka. Co to je? Chlastám? Okrádám malý děti? Asi nějaký blbý období…

Za pár dní jdu po městě a potkám baculku. Z dálky se na mě usmívá a mává mi. Jde vedle nějaké staré paní, asi babičky, a v ruce má tašku s těžkým nákupem. No konečně bych se jí za její péči mohl odvděčit a aspoň jí pomoct s tou taškou!

„Adame!“

Někdo na mě zavolá a já se rozhlížím. Na druhé straně ulice stojí ona – černovlasá kráska. Mává mi, usmívá se, celá září! V ruce drží Frisco a usrkává ho brčkem. Zamávám jí a vykročím k ní. Ale… nechtěl jsem náhodou pomoct té boubelce? Podívám se na ni. Pořád se usmívá, ale najednou má ve tváři trošku posmutnělý výraz. Černovláska na mě pořád volá a poskakuje, až se jí všechno třese… Ještě jednou se otočím na boubelku a naposledy jí zamávám. Na rozloučenou. Zírá na mě a něco volá. Neslyším ji. Mává mi… Nebo na něco ukazuje?

Otočím se příliš pozdě… A řidič toho auta si mě taky všimnul příliš pozdě – mlsně zíral na tu černovlásku… Bolest? Vlastně ani ne… Smrt přišla rychle… Ale ještě vteřinku předtím jsem v tom mrtvolném tichu zaslechl dva hlasy:

„Jsi zlá!“

„Jsem. To je moje práce.“

„Byl to dobrý člověk…Dokud nepotkal tebe!“

„Správně – BYL.“

A pak – andělský pláč a pekelný smích…